Březen – mámení jara je tu. Zima, i kdyby stokrát se snažila, je už jen ziminka. Příslib nového a čerstvého voní vzduchem a  zeleň se dere na svět, pracně ještě a úporně, přesto však. SÁM ŽIVOT se nabízí jarem a JÁ toho chci využít k zamyšlení.

JÁ -  to je to pravé slovo -  a stejně tak jeho opak -  MY! Já a My společně tvoří vrstevnatý příběh o zrodu života i hledání místa ve světě, příběh plný napětí, výher i proher na cestě, jak být sám sebou a zároveň být přijat společenstvím. Vypjatý individualismus a všeobjímající kolektivismus jsou jeho krajní meze, které bychom snad měli mít jen jako poměřovací body na celé stupnici možností, než jako reálné skutečnosti. Pokud bychom však chtěli v bláhové naději (spíše však nezralém pokušení) přestřihnout strunu, na jejímž konci oba póly jsou, co by to bylo, co by se stalo?

JÁMY -  shluk a změť, nejasné hranice mě samého a mého okolí. Byl by to svět, v němž by nás neustále zužovaly otázky, co a kdo jsem já a co a kdo jsou ti druzí? Lze se na ně spolehnout? Můžu se jim dát a jsem já ten (ta), která může také něco dostat? Mám vůbec právo to něco chtít? A jak rozumět chování svému i druhých, když je tak mnohomluvné, různé, vůbec není jednoznačné? Opravdu těžký život, protože nevím-li, kde je blízko a kde daleko, nevím také, jak se přiblížit a ani jak se oddálit. Jak to také vědět, když centrum všeho toho vyvažování, blížení a vztahování -  pevné a zralé JÁ, je v tomto případě malé a nejasné, jen v náznacích ho cítíme. Čemu lze důvěřovat a hlavně čím poměřovat, když není jistý bod, od něhož jde vyjít a k němuž se jde vrátit?

A podobně i MY bez pevného protiobrazu v JÁ buď chřadne (a nepomohou ani opakované teambuldingy), nebo bytní a požírá vše originální a  jiné (a nepomohou ani tréninky flexibility a kreativity).

Zrod a vývoj člověka lze velmi pěkně sledovat v jeho řeči. Škoda, že si naši rodiče někam nepoznamenali, kdy jsme poprvé vyřkli to důležité slovo JÁ. Bývá to někdy kolem druhého roku života a snad by ten den měl být i  dnem našich druhých narozenin. Často mu předchází mluvení o sobě v třetí osobě: „Petr pápá“, „Lenka umeje.“, nebo používání zájmena SÁM. A také přečasto v tomto období dítě všechno NEchce. A pak se to stane, všechno se to spojí a rázem je tu osobnost : „Ne, Já sám –sama …“ Přibyl nový člen rodiny, který se vehementně hlásí o svá práva, o svůj prostor a možnost dělat věci podle sebe. Trochu to připomíná kaštan, který se právě vyloupl ze své zelené slupky, nebo náhle nečekané hudební sólo. V životě se tenhle příběh určitě ještě mnohokrát zopakuje, pro rodiče snad nejviditelněji v pubertě. Pro manažery vždy tehdy, když připustí ve svém týmu konflikt, jiný názor.

Ještě několikrát ve svém vývoji se dítě a pak i dospělý pokusí výrazně posílit své Já a otestuje důvěryhodnost nejbližšího.

MY – své rodiny (prezentované rodiči) nebo svého pracovního týmu.

Důvěryhodnost se v tomto případě měří tím, co rodiče nebo manažeři s konfliktem udělají. Okolí je většinou překvapeno a skoro vždy projevy vehementně se hlásícího Já nese nelibě. Rodiče a bohužel i manažeři začnou zmatkařit. Jenže rodina i pracovní tým je živý a vyvíjející se organismus, v němž se stále něco mění, a teď právě s nově objevovaným JÁ dochází k přeskupení sil. Chyby by proto v těchto případech měly být povoleny. Ne však extrémy.

Napadají mě dva. První může vypadat tak, rodiče, nebo manažeři hranice vyzmizíkují -  svolí úplně ke všemu – dítě či pracovník nezažívá odezvu na svoje chování, na svoje „JáČiny“ ( přiznávám, že někdy spíše pěkné jančiny). Často proto začne přidávat, „zlobí“ čím dál víc. A MY stále nic. Liberalismus, který druhý může cítit jako nezájem a  nedostatek ochoty naslouchat, asi není úplně tou nejlepší volbou.

Druhý extrém - zákaz se projevit, mít jiný názor. Ten většinou sice upevní pozici, ještě více ale vytvoří vlastní opevnění vůči přáním a potřebám druhého. Takoví rodiče i manažeři zavřou sebe pro druhé. NE (a veškerý NEsouhlas s tím, co a jak dělají) jsou pro ně tak nepříjemné a nebezpečné, že na ně zaměří veškerou svou pozornost, i NE a vlastně to především, je třeba zakázat. Vím, že se to může povést, a myslím, že to nebývá slavné a dobré vítězství.

Jsem totiž přesvědčen, že Já roste a zdravě sílí jen v otevřeném prostředí vzájemných reakcí na chování všech zúčastněných. V takovém prostředí, v kterém jsou možné pokusy (alespoň některé) a  na ztráty je hleděno se shovívavostí. Omyly si v něm odpouštíme, špatnosti se snažíme napravovat a trestáme v něm podle míry provinění a ne podle náhlých hnutí vzedmutých emocí. V jeho tvorbě přeji nám všem aktérům výdrž a hodně sil. Já i My je potřebujeme. A  to nejen zjara.

Mgr. Oldřich Kvasnička
Aperta, s.r.o.