Čekáte, že článek bude o našich televizních stanicích, nebo o té jedné? Ne, to opravdu ne. Přemýšlím o něčem úplně jiném. Nakukujeme do nového roku a vážně cítíme, že to v něm bude vypadat jinak – NOVĚ.

Jistě - jiné – se neobjevilo náhle. Novinky kupodivu nepřichází okamžitě, naráz a  náhle. I radikální změny mají svou historii. Někde se něco událo, pohnul se malinký kamínek, zaznělo nepříjemné slovo, něco se spojilo či rozpojilo, někdo se nějak choval a  zachoval, co já vím, stovky a tisíce událostí, které „zařizují“ novou skutečnost.

Kdysi se říkávalo, "musíme vydržet do nového". Myslelo se tím, vydržet do nového chleba, protože bylo před novými žněmi a většinou byla nouze. Ještě včera nepochopitelná historie, dnes se nutkavě vtírá poznání, že jde opravdu o výstižné slovní spojení.

Po novém voláme, když je nám zle, když cítíme, že něčeho se nám už nedostává, že nám něco chybí. Kupujeme si nové oblečení, šetříme na nová auta, hledáme nové vztahy, partnery, milenky a milence, jdeme za novými dobrodružstvími, pátráme po nových příležitostech, přemýšlíme o jiných zaměstnáních. A vždy čekáme, že to nové bude i lepší, kvalitnější. Většina změn je nesena právě takovým očekáváním, a přesto provést je, bývá velmi těžké.

Mnohem lépe se o změnách jen přemýšlí a ještě lépe se o nich sní. Asi proto, že uskutečnit jakoukoliv vážnou a důležitou změnu předpokládá náš opravdu nový přístup -  náš vnitřní obrat. To vyžaduje odvahu. Vidíme najednou věci, svůj život i sebe sama v jiném, mnohdy velmi nepříjemném světle. A z toho jsme všelijak rozladěni, minulá činnost nám připadá malicherná, zbytečná, přestává nás těšit, to co nás do teď těšilo. Mapujeme terén a  setkáváme se se svými omyly, chybami, poznáváme kroky, kterými jsme se přivedly až sem, do situace, v níž si říkáme, tak takto už ne.

Ale jak tedy? Nevíme, ale cítíme, že se musíme rozhodnout. Nejsme si jisti, přemýšlíme a váháme. Do ničeho se nám nechce a zároveň chce. Znovu a znovu vážíme - soudíme -  zda to nové a jiné, co bude, je opravdu nezbytné , potřebné a důležité. Že vám to něco připomíná? Ani bych se nedivil. Staří Řekové pro tento stav používali jedno slovo - krisis (krize). V jejich řeči znamenalo soud, rozsudek, něco jako přechodné stádium mezi dvěma fázemi, kdy vše spěje k rozhodnutí, ale ještě není rozhodnuto. Je to nejnebezpečnější chvíle, dokonce bych řekl, že v některých obzvláště těžkých krizích, životu nebezpečená chvíle. Ale je to také chvíle pro hrdiny. Protože jen hrdiny krize potkávají a jen hrdinové krize prožívají a perou se s nimi. Vedlejší postavy mají život jednoduchý a  bezproblémový, nic se v něm vlastně neděje, tak nějak plyne. Myslím si ale, že takových moc není, krize potkávají všechny.

Krize nás mění, mění pohled na sebe i svět, na naše dosavadní snažení, na naše hodnoty. A možná ta současná – velká a všech - otřese těmi, které jsme v minulé době slyšeli tak často vzývat a které jsme tak urputně žili. Ještě je slyším v ozvěnách slova individualita, sebeprosazení, konkurence. Na pultech knihkupectví ještě nacházím plno knih o tom, jak být nejlepší a první, jak na druhé vyzrát a vytěžit pro sebe maximum. Radikální feministky stále ještě tvrdí, že muže nepotřebují, a v  novinách je pořád in psát o novém fenoménu velkoměst -  žití bez partnera. Ještě stále slyším volání po úspěchu a ekonomickém i osobním růstu s doporučeními: chceš-li ho mít, nedej najevo, že tě něco trápí, že jsi zranitelný. Ale já si říkám: kecy. Zranitelní jsme a velmi a nejen my, ale i naši blízcí, přátelé, celá naše planeta. A žít sám není zase takové štěstí a radost. A cílů mnohem lehčeji dosáhneme tak, že se spojíme, než že se budeme snažit vzájemně zadupat. Trápení se lehčeji snáší, když je nás na něj víc a  problémech se ve dvou dumá lépe než, když jsem na ně jen jeden. A to, že si umím říci o pomoc, není vůbec projevem mého selhání, ale naopak důkazem mé osobní způsobilosti situaci řešit.

A tak jsem, jako mnozí, v napětí, co se stane, jak se svět bude odvíjet a ptám se, zda z krize vyjdou posíleny i jiné hodnoty, jako vztah, kvalita, rozvoj a spolupráce. Že to jsou slova stará? To vím také. Ale alespoň nemusíme nic objevovat. Stačí znovu nalézt. Tak vlastně jaképak NOVĚ?

Mgr. Oldřich Kvasnička
Aperta, s.r.o.