Poslední říjnový víkend na chalupě. Rovnáme dřevo na zimu. Po chvíli dcery odkládají pracovní rukavice. Špitají si nějaké dětské tajnosti. Hrabu barevné javorové listí a těším se vůní podzimu. Holky shání papír a tužky, prý budou zkoumat. Sbírám jablka a zdravím souseda, štípe dříví - přesnými a úspornými pohyby tančí kolem špalku. Dlouhé tmavé vlasy má sčesané do uzlu na temeni, na sobě žlutou mikinu. Děti se plíží kolem chalupy a zpoza rázu dříví něco bedlivě pozorují, radí se a pečlivě zapisují. Když jablka na lavici před chalupou loupu, pátrací blok je už plný zkratek a obrázků.

Zanedlouho se světnicí line vůně skořice a hřebíčku a holky už mají jasno: „Jo! Je to Umpa-lumpa!! Určitě!“. „Co? Kdo?“ „No soused – je to Umpa-lumpa! Ten z Karlíka a továrny na čokoládu“. Ale je to holčičí tajemství – tátovi to neříkej. Ale já tíhu tajemství jako obvykle nemohu unést a tak se po slabé půlhodince dozví i muž koho máme za souseda. „Nevím, není trochu přerostlej?“ ptá se s vážnou tváří.

Děti spí, sedíme u ohně a chválíme se. Zdá se, že až se zima zeptá …., budeme v pohodě. Srkám svařák a odvažuju se Umpa-lumpy zeptat, jestli četl Karlíka a továrnu na čokoládu. „Jasně, ale už je to dlouho.“ Vypráví, jak i on chtěl být Karlíkem, i když byl spíš Mikym Telekukem a že to určitě přečte synovi, až bude větší. My jsme tu knihu dětem četli na dovolené. Od té doby jsme přečetli ještě několik jiných a novějších, ale Karlík, zdá se, stále vede. Proč? Možná proto, že všichni chceme mít naději, že i na nás někde čeká zlatý kupón, který nám otevře nepoznané možnosti a cítíme, že stále jsou a budou situace, ve kterých se morální kredit vyplácí!

  • Roald Dahl: Karlík a továrna na čokoládu, 1964

Dobroslava Stránská
Aperta, s.r.o.