Každý rok se těším na léto a léta mi při tom ubíhají. Zvláštní, ne? Že bych byl tak uhranut a přitahován myšlenkou na svůj důchod? Jistě ne, to jen slovanské jazyky nám připravily tuto malou past spojení něčeho, co je plné síly a vitality s časem v jeho ubíhání a plynutí. Možná to je dobře. Možná je dobře, že období, v němž je tolik prostoru pro dobrodružství, riskování, poznávání dálek a nových cest, nám připomíná ve svém původním názvu i naši konečnost a omezení.

Je to tak, léta jdou nám i stromům, na nichž budeme letos sedět a odpočívati s košíkem voňavých hub nebo bandaskou malin ostružin či borůvek. A přesto, že zažíváme léta, kdy záříme obrovskou silou jak létavice na noční obloze, pod kterou líbáme své manželky a manžele, milence a milenky v náhlém ovanu letní romantiky. Budou to nakonec nejspíš léta podobná letničkám v zahradách, co vydrží s krásou sotva rok. A asi nezůstanou zapsána v žádných letopisech, opustíme je pro další nová a lákavá jak panstvo z podzimu opouštělo své letohrady.

Dál se budeme snažit, plánovat, pracovat na své budoucnosti, půjdeme vstříc oslavám dalších svých let. A občas se v nich zasníme, jako teď já, možná s přibývajícími léty víc a víc a vzpomeneme na čas, kdy jako kluci s čepicí jsme leželi v trávě a koukali, jak běží mraky, nebo jako holky v sukních špitaly tajnosti. A třeba se nám i vybaví Jakubiskův film, v kterém Bolek Polívka s Ondřejem Pavelkou seděli na stromě a mudrovali, proč že tu jsou. „Možná jen pro tu chvíli…“, odpovídali sobě.

Zkusím ji využít v tom přicházejícím létu, zkusím se zastavit a vychutnat, to co je mi právě nabízeno, zkusím se rozhlédnout kolem sebe i nahlédnout do sebe, nepracovat, přemýšlet, snít, radovat se, prožívat. Zkusím to, vždyť, kurňa, léta se na to chystám. Co vy…?

Oldřich Kvasnička
Aperta, s.r.o.