Jedeme s dětmi po nejmenované dálnici a skoro osmiletá dcera se mě ptá, proč ten pán na tom velkým plakátu říká, že za nás myslí. Snažím se vysvětlit něco o tom, že to je předvolební heslo jedné z politických stran. Naštěstí již nemusím vysvětlovat, co je to předvolební boj. A za chvíli potkáváme pána, co za nás bojuje. Toho už si dcera nevšimla, ale já jsem sama začala přemýšlet, co mi ta hesla sdělují. Začala jsem hledat pocity, které to ve mně vyvolává a mezi prvními se objevilo naštvání. Proč má za mě někdo myslet , mám svoji hlavu. Proč má za mě někdo bojovat, když nejsem s nikým ve válce nebo konfliktu. Jdu po dalších pocitech a zjišťuji, že mi to je nepříjemné. A to začínáme potkávat i další hesla a já si říkám, co všechno se dá vymyslet jako reklama politiky, teda politiků. Vyhlížím další billboard a těším se, že na něm uvidím třeba nějakou sekačku nebo nějakou poloobnaženou slečnu, tedy něco už „normálního“. Sama se sobě divím, že mě najednou všechna ta podbízivá slova a výkřiky tak rozčilují. Co se to děje?! No, ano, už to mám. Vezu se, neřídím a mám na to čas. Běžně sedím za volantem a vše okolo ignoruji, protože se poctivě věnuji řízení. A to pak hodně myslím, možná dokonce předvídám, co by mohli udělat jiní řidiči. A občas také bojuji - s únavou. A tak jsem ráda, že jsem ještě plně kompetentní k tomu, abych myslela a bojovala sama za sebe.

Věra Růžičková
Aperta, s.r.o.