17.11.1989 byl pátek. Brouzdal jsem se svou kruhovou kamarádkou Hankou Prahou po obrazárnách. Oba omámeni intelektuálním oparem vysokoškolských let. Navečer jsme odjeli do Liberce. S dějinami jsme se míjeli o pár hodin a o celou víru, že to má smysl někam chodit demonstrovat. Za námi se pomalu rozsvěcovala Praha svíček a my stydli na stopu, naplněni obrazy. Hodilo by se napsat, mlčeli jsme. Nevím, nejspíše ano, s Hankou se hodně mlčelo. A vlastně nejen s ní.

I nadcházející sobota s nedělí byly tiché. Ticho naplněné beznadějnou zlobou. Pocitem, kdy všechna slova hněvu ve vás stoupají až někde z břicha výš a těsně před vyřknutím se zajíknete a zlomené ticho se vydere ven. Něco podobného jsem cítil přilepen k rádiu a volání Svobodné Evropy, z níž k nám docházely první zmatené informace a komentáře. Také začali volat někteří známí a kamarádi k nám domů a vyprávěli, co slyšeli, co jiní jim vyprávěli. A se všemi těmi větami a rozhlasovým poškvrkáváním v nás společně rostl vztek smísený se strachem, nadějí i nevírou do třítečkových otazníků, co dál…?

A pak pro mě tíhu posledního socialistického víkendu otevřel jak hnisající ránu Vašek Holanec, když v nedělním vlaku na koleje do Ústí nad Labem, rozrazil kupé a s očima navrch hlavy začal překotně vyprávět, co 17. na vlastní kůži zažil v Praze. V tu chvíli dějiny, jak správný nezvaný host, začaly se bez rozpaků a strachu, jisty si svým mládím a pravdou ještě bolavých ran z večerního pátku rozvalovat na sedadlech a vyhánět zmrtvělé jistoty. Uháněli jsme vlakem k smradlavému Ústí a mladý student historie Vašek, jindy tak ironicky odměřený, děsil babky i dědky, pracující lid, milicionáře a estébáky (vždycky jich pár bylo v tom studentském vlaku) svou přímostí, halasností, odvahou a odhodláním možná víc, než obsahy slov. Ještě v tom kupé bez šeptandy a obezřetných zámlk jsme upekli první solidarizující akci se všemi zmlácenými. Jistě ještě zoufale bezradnou, ale ne už mrtvolně bezmocnou.

V pondělí ráno jal jsem se své kamarády z kruhu burcovat do „z rychlíku“ připravené akce bojkotu přednášek a seminářů. Marně. Studijní kruh český jazyk – občanská nauka byl z většiny občansky uvědomělý, plný vystrašených dívek a kandidátů komunistické strany. A spíš jim teď křivdím, možná to nebyl ani strach, jako spíše hradba nezájmu, na co narážela divokost a chuť udělat NĚCO. Hrstce přeci jen odhodlaných musel nakonec zvláštně pomoci náš učitel na současný český jazyk doktor Kuba. Ještě si dokážu vybavit jeho tázavě rozpačité oči, když nás našel způsobně sedět v lavicích na svém češtinářském semináři. A také tu vteřinu či dvě studného ticha, kdy vstal od katedry a přes své stáří pevnou rukou napsal na tabuli k etymologickému rozboru velkým písmem slovo PENDREK. Teprve pak jsme se sebrali a vydali se hledat spoludruhy v odporu. To zní hodně nadneseně. Protože minimálně Hanka a já jsme skončili v hospodě u piva. Tam nás dostihli kamarádi s voláním: „Vy ste v hospodě a ve škole už je stávka!“ Zase to byli především historici, kdo prosadili shromáždění všeho studentstva a kantorstva v tělocvičně na kolejích. Přišlo nás studentů i kantorů hodně. Jich asi také… S obavami jsme se rozhlíželi a hledali nepřátele mezi námi i v sobě.

Řečnilo se všelijak -  směs strachu, naivity, přesvědčení a odhodlání, neznalostí a mýtů. Šlo o to přesvědčit studenty k vyhlášení okupační stávky. Snad bylo důležité, že za vyhlášení stávky se postavil výbor SSM, ale to opravdu nevím přesně. Stále to bylo nerozhodně. Až jeden ze studentů vstal a začal navrhovat, že tedy stávku ano, ale měli bychom ji nějak bohulibě využít, že bychom tedy v rámci stávky udělali brigádnické čety a sázeli v umořeném Ústí nad Labem stromky. Hlavně aby to nemělo politický náboj a nenechali jsme se strhnout k disidentským hrátkám s mocí.

Přiznávám, že tehdy souhlasné pokyvování většiny přítomných ve mně vyvolalo nepokoj k nevydržení, a tak jsem do připraveného mikrofonu netakticky a nekompromisně vyžvanil něco o tom, že každá stávka je už svou podstatou politický akt, který se k něčemu hlásí a o něco usiluje. Nejde stávkovat a tvářit se, že nestávkujeme. Mou pýchu na pregnantnost obsahu a bouři ohlasu však v zápětí zchladil Honza Šícha, který celé setkání moderoval a vedl. Přitočil se ke mně a přátelsky šeptl, že jsem vůl, že takhle napřímo se to nemůže, nemůžeme je vyděsit, ale musíme získat. Můj radikalismus a přímost mě nicméně vykoply do 30 členného stávkového výboru, dokonce do jeho centrální části (myslím, že nás bylo 7, ale nevím jestli to už není básnická licence). Stávka byla nakonec vyhlášena, koleje okupovány. Události dychtily po naplnění, otázky ještě draly se do úst, jen odpovědi už začínaly malounko uhýbat. Byli jsme mladí, svůdnost lyrického věku na dosah, a chtěli zůstat nevinní. (Nejsme přece jako oni).

Z té třicítky byl každý nějak důležitý, něco uměl, k něčemu měl chuť. A dodnes je pro mě záhadou, jak to vlastně všechno šlo dobře, jak přirozeně si všichni dovedli najít svoje místo. Valící se neosobní dějiny se tak pro mě naštěstí svázaly do potrhaných příběhů jmen, která dosud ve mně zbyla.

Objevili se Honza Kotek, Jožan Šváb a Pavel Krejčík. Zmátožili kluci hezcí asi 20 holek, snesli všechny psací stroje, co jich na koleji bylo, a jali se s nimi chrlit přes kopíráky jedno prohlášení za druhým. Vznikla STK -  Stávková (později Studentská) Tisková Kancelář a vydržela pěkně dlouho. Nakonec kousek z ní si s sebou dodnes nesou Honza a Petra, kteří se při tom psaní a množení (textů) do sebe tak zakoukali, že spolu vychovávají dvě děti.

Ono těch stávkově studentských lásek bylo víc. Veřejně hlučných i soukromně prožitých i tajemně zamlčených. Němohra prstů v tichu k ránu někde na starém městě při návratu z republikového stávkového výboru. Prchavý dotek probuzené touhy. Přirozenost okamžiku rychle překrytá hávem odpovědné budoucnosti. Ne tady nebudu prozrazovat jména, ale prozradím, že zasvěcen do hradního příběhu otázkami po vině a nevině, tápal jsem v odpovědích spolu s aktéry. A dál prozradím, že někdy z jara vypravovali jsme studentskou svatbu, ženil se Michal Binek (poslední šéf našeho ústeckého stávkového výboru) s Evičkou, naši úžasnou Evičkou, která se starala o peníze i jídlo, co dostávali jsme od lidí. O to, že v kotli byly pořád navařeny párky a jejich vůně se táhla celým suterénem kolejí, celou tu hektickou dobu prvního měsíce naší revoluce.

K osvětě se přidal i David (příjmení si už nevybavím), kluk zamilovaný do filmů, který tehdá ze svého nadšení organizoval malý pololegální studentský filmový klub. A v tu chvíli nejen tiskem, ale i obrazem jsme ničili oficiální televizní a novinové zprávy. Do proskleného vchodu kolejí umístil televizi i s videem a celé dny běžela smyčka brutálních záběrů z Národní třídy. Ústečáci chodili v davech. Hrozen všehochuti povah a povolání nalepen na sklo nikdy moc nemručel a nenadával, spíš v tichu stál. Teď už ale jiném, překvapením oněmělém, tichu, kdy hlava se vzpírá ještě uvěřit, ale srdce už tepe jiným rytmem.

A také si vybavím jak, někde v půli toho prvního týdne, zjevil se na koleji Pepíček Bláha, ve své 110 kilové váze mi připadal jak obživlý husita, nad hlavou pestrý transparent a za sebou houf výtvarníků a výtvarnic. Na mnoho dní obsadili jednu z učeben a udělali z ní pestrý ateliér svobody a já si dodnes myslím, že jsme měli v Ústí ty nejumělečtější, nejvtipnější a nejnápaditější transparenty, co v době revoluce vznikly. Dokonce jsme dokázali jejich výtvarné nadání pěkně zpeněžit. Snad se ještě někde v domácnosti najede velký kalendář na rok 1990 s holčičkou, která klečí na obrysu Československa a klade svíci do místa, kde leží Praha. Myslím, že ho navrhl Míra Rovenský nebo Michal Křeček nebo Zdena Prchlíková, pokud se pletu, ať autor promine. Vozili jsme ho po stovkách do Prahy a prodávali u  Karlova mostu. Lidi nám trhali ruce a my mohli dál a dál vařit párky a pak taky pěkně pařit, když přišly Vánoce a někteří, stále nenabažení patřením k sobě, pořádali studentský stávkový Silvestr v kolejní tělocvičně.

Ještě se nerozdávali funkce, spíš role, k čemu kdo měl odvahu a taky jakou sílu, protože tempo bylo šílené. Spalo se málo, kouřilo moc a párky mizely hladovou rychlostí. Drahoš Straněk hudebník, houslista s rozpaky přijal hned první den úděl vyslance do občanského fóra. Pamatuji si, jak se mu nechtělo. Měl strach, jako každý z nás, a ptal se: „Hele kluci, fakt mě v tom nenecháte, když se to posere,“ a my že ne. Ujišťovali jsme se vzájemně, jak už se v západní cizině na nás sbírají krajani, jak nám zaplatí všem vysoké školy tam u nich, když to nedopadne, a všechny nás stávkaře vyhodí. Ještě jsme nevěřili, spíš doufali. Většinou však na otázky už raději nemysleli. Tvářili jsme se jako revoluce, ale žili happening. Mohli jsme tak zůstat lyričtí i nevinní. (Milane…, Viléme, Jarmilo…)

Nevyhodili nás, neb odpor lidu na jedné straně slábl, na druhé sílil. Ne samovolně, často přemlouván i námi. Jezdili jsme, kam se dalo: továrny, nemocnice, domovy důchodců. A chtíc nechtíc se tak tišší svědkové pátečního násilí nenápadně měnili v hlasné taktiky revoluce a slova. Jenže chvíle, kdy v prvních dnech rodící se solidarity, zimou prokřehlí stáli jsme s transparenty před ústeckou chemičkou a prosili odpíchlé dělníky, ať jdou s námi do generální stávky, se nezapomíná. Nezapomíná, pro úzkostí stažené ticho , když obcházeli nás ve sklopeném mlčení.

Auta jsme si k té osvětě půjčovali, kde se dalo, od lidí i z půjčoven. Honza Kubata, přemluvil nějakého svého příbuzného v Německu a přivezl nám velkou kopírku spolu s wolksvagenem transportérem. Na rok zadarmo všechno půjčeno. A nakonec snad i věnováno. Obrovská pomoc i dál bezprostředně po revoluci. Jen co zase těch párků, tentokrát i se sudy piva jsme v něm s Pepou Bláhou navozili, když jsme jako studenti pořádali na Lidickém náměstí první nekomunistický 1.máj. (Milane…, Václave, Moniko! To fakt není žert).
Tak vznikala revoluční přátelství, některá ze srdce, některá z rozumu, některá z povinnosti. Některá pod obojím i pod trojím. A vlastně ani nevím přesně, jen tuším, jaké chutě soudržnosti lepily k sobě velkou trojku celé naší ústecko-pajďácké stávky Honzu Šíchu, Michale Kolečka a Radka Kotlabu. Jeden tribun, druhý stratég, třetí klidný vyjednavač (schválně uvádím v různém pořadí od jmen, ať si každý domyslí, kdo zná, poznal, nebo v budoucnu pozná).

Jejich a vlastně nás všech opojení vytrysklou chvílí začátku zimy 89 začalo doznívat s časem jistého vítězství. Otázky už zase začaly být naléhavé a odpovědi mnohých z nás více pragmatické. Na miskách vah „Dějinné“ úkoly a Nevinnost. Přihazovali jsme, jak a kam kdo uměl. Třeba při rozhodování, na čí stranu se postaví studenti při volbách prezidenta. (Dodnes máš Mirku Schifferte svou pravdu, když jsi, jak je ti vlastní, problematizoval ze studentského davu shromážděného v tělocvičně to stádní rozhodnutí.) Dnes vím, že ti nešlo o Havla či jiné jméno, ale o reflexi vzniku souhlasu. Věděl jsem to tenkrát? Snad jen tušil, ale jistě bychom oba vzpomněli na dlouhý moment, kdy pinzetami viny a neviny jsme kladli slova do dopisu pro všechny učitele katedry marxismu-leninismu, jejímiž jsme byli žáky, aby se vzdali svých míst a uvolnili prostor pro nové. Upřímně, fakt jsme nechtěli některé znovu potkat a možná víc pro panoptikálnost jejich osobností, než dutost jejich přednášek a seminářů. A upřímně, fakt jsme nevěděli, jak na to. A upřímně, fakt si myslím, že jsme nebyli jako oni, když jsme jim ho četli. (Co myslíte, pane Kundero, jde to, držet pohár opojného lyrismu v dlani a nenapít se? ) Mlčíte tenkrát i teď francouzským mlčením -  ticho. Ticho, když třesoucím se hlasem dočetli jsme. Ticho nepochopení na obou stranách už jen mělnili jsme hlučnou diskusí, v níž otázky zapadaly jak sněhové vločky do podzimní řeky.

Revoluce pro nás končila nutnými politickými strukturami, akademickým senátem, nepovedenou obměnou stávkového výboru do studentského spolku, zbavovaním se majetku, který jsme tak lehce nelegálně během revoluce nabyli a tak těžce o něj legálně přicházeli. K sobě smotaní lidé těmi několika měsíci se začali od sebe trhat na zase vlastní životy. Snesitelně těžké, nesnesitelně lehké. Pomalu… s vlastní identitou…

"Ale, psss. Ticho. To už jsou přece všechno jiné příběhy…?"

Oldřich Kvasnička
Aperta, s.r.o.