„Hele, já jsem vaše jednička! Sedím si ve vaší žákajdě, všude kolem další. Spí, ale mně se nechce. Je noc a já mám v hlavě plno otázek:

  • Víte proč jsem vaše?
  • Víte, proč mě máte?
  • Líbím se Vám?
  • Jste se mnou spokojeni?
  • Jak se o mě staráte?
  • Máte ze mě radost a proč?
  • Jsem pro vás důležitá, pokud ano čím?

Že divný. Neřekla bych. Taková jednička, to má trochu těžký. Někdy jsem do sbírky, někdy vzácné zboží a vlastně pak vůbec nevím, jak to se mnou je a jak to je s vámi, když mě dostanete. Vy spíte, ale já mám s tímhle fakt starosti. Asi jdu do puberty jako vy a najednou nevím, co jsem, proč jsem, kam patřím. Potřebuju vědět, že mám nějaký smysl. S vámi to teď neproberu, co naplat, musím sama. Tak, co já bych sama vymyslela?“

„Proč jsem Vaše?“ Protože jste mě dostaly vy adresně, jmenuju se totiž Jednička Kvasničková! Přála bych si, abyste takhle o mně vždycky uvažovaly, i o mých kolegyních i o těch s kulatým bříškem. A vlastně o všem o všech výsledcích vaší práce.

„Víte, proč mě máte?“ Máte mě proto, že jste vydaly úsilí, musely jste pro mě něco udělat, jsem odměnou za snahu a píli!

„Líbím se Vám?“ To nevím, ale chtěla bych. Chtěla bych být pro vás vždycky tou nejhezčí Jedničkou Kvasničkovou.

„Jste se mnou spokojení?“ Myslím, že ano, snažily jste se o mě a pak jste se doma i chlubily.

„Jak se o mě staráte?“ No, trochu sběratelsky. Někdy se cítím, zvlášť v některých předmětech, tak jako samozřejmě. To se mi moc nelíbí. Chtěla bych se vždycky cítit jedinečně. Jsem přeci Jednička.

„Máte ze mě radost a proč?“ Máte, vím to. Madlenka se trochu usmívala a Jáchym bručel, ale jen naoko. To já poznám. Navíc jste mnou udělaly radost i jiným: mámě, tátovi i paní učitelce. A to je hned dvojí, vlastně trojí radost.

„Jsem pro vás důležitá, pokud ano proč?“ Myslím, že ano. Ale vlastně nevím, jestli je to úplně ta důležitá důležitost. Já si vlastně myslím, že nejsem až tak důležitá. Důležitější je, co je za mnou, že něco víte, že něco umíte a že jste pro to něco udělaly.

„A to je právě ta moje rozervanost a vlastně rozervanost všech jedniček. Přesně jak se píšeme, nahoru čárka, dolů čárka a na špici se čas od času chvějeme otázkou: K čemu to vlastně jsme!?

Oldřich Kvasnička
Aperta, s.r.o.