Seďte tam, kde zrovna sedíte, nic nedělejte, nikam nechoďte. Otázka k přemýšlení: máte právě teď při sobě něco, co jste dostali, něco darovaného? Vsadím se, že s největší pravděpodobností ano. Občas tuhle hru hraji sám se sebou. Většinou, když mně je smutno a zdá se mi, že jsem opuštěný až běda. Pak pátrám a skoro vždycky nějaký dárek najdu. A s ním zároveň i někoho, kdo mi ho dal a pak se už míň cítím sám. Na dary zkrátka nejde myslet jen jako na neživé, vždy se spojí s někým, od koho jsme je dostali, nebo komu je chceme dát.

Předvánoční čas k rozjímání o dárcích přímo vybízí. Přemýšlíme jaké a komu. Navštěvujeme, zatím jen myšlenkami, přátele a známé, vybavujeme si jejich tváře, zvyky, odhadujeme jejich potřeby, pátráme po radostech a zálibách. Už pro to bude dárek vždy záležitostí individuální a zároveň vztahovou. A to i v případě, že se bude jednat o tu nejobyčejnější a ryze praktickou věc. Dávání dárků je zvláštní způsob řeči. Je v ní slyšet: „Přemýšlím o tobě, takto tě vidím a myslím si, že to, co ti teď dávám, se k tobě hodí. Cítím a také ctím , že dar patří tobě a k tobě, s ním tě bude o něco víc. Tento dar zvýrazní tvé dobré stránky, kterých si vážím, které se mi na tobě líbí.“ A o darujícím říká: „Tak toto jsem já, takto jsem citlivý a nápaditý, až tak hodně či málo mi na tobě záleží.“ Všimli jste si? Dar zakládá, potvrzuje, obnovuje, ale i ukončuje (dávám ti svobodu) vztah. Myslím si, že toto je ten nejdůležitější a hlavní smysl všech dárků. Dotýkáme se jimi druhého člověka, vstupujeme do jeho prostoru, do jeho života a zároveň odkrýváme i sebe. Možná proto je tak těžké umět dávat a přijímat dary, a ne všichni to zvládáme.

A to nedostáváme jen vnější - věcné dary. Jsme vybaveni i těmi vnitřními, méně hmatatelnými. Může to být třeba nějaký talent, schopnost, vyvolenost k něčemu a pro něco. Jak s nimi zacházíme? Přijali jsme je? A jak nám to šlo a jak nám v tom bylo pomoženo? Asi všichni rodiče se ptají: Co z tebe jednou bude? Hodně rodičů si také hned odpoví, aniž by čekalo na odpověď dítěte: Bude z tebe právník, hokejista, truhlář…, ale taky lotr, neposlucha, hlupák, mazlíček, premiant… Už ne všichni se ptají, co v tobě je? Co ti bylo skrze nás naděleno a k čemu jsme ti tedy povinni (protože skrze nás) také pomáhat a od čeho naopak odpomáhat. Přeci nejsou jen dobré dary, některé jsou těžké, ne úplně příjemné, dokonce i  k neunesení.

Ano, potkávají nás i jiné události než radostně dárkové. Často přicházejí bez upozornění, jsou bolestné a zrazují naši představu o světě, sobě, druhých i budoucnosti. Takové hodnotíme spíše jako újmu a ztrátu. Stojí na druhém pólu a já cítím, že do přemýšlení o darech tedy také patří. A to i s ohledem na čas vánoční, v němž vystupují na povrch hodně ostře, víc o nich dumáme a víc se jimi zabýváme. Používáme pro ně výraz handicap. Handicap se vžilo jako chybění něčeho. Místo aby se nám dostalo, máme pravý opak - nedostatek, a ten nás omezuje. Přitom původně to tak vůbec nebylo. Slovo samo vzniklo ze spojení hand in cap - ruka v čepici. Tu ruku do čepice strkali v 18. století žokejové před dostihovými závody a vytahovali z ní čísla dráhy, v níž pojedou. Mít ruku v čepici - mít handicap - znamenalo tedy spíše něco získat než ztratit. Ovšem zisk byl neodvratný, neměnitelný. Byl to zisk na celý závod - na celý život. A záleželo hodně na jezdci, jak ho zhodnotí, co s ním udělá.

Handicapovaných lidí se právě teď na nás obrací spousty. Handicapováni jsou různě - psychickými obtížemi, tělesnými nemocemi, barvou pleti, chudobou... Někdy stojíme na samém začátku takového handicapu, ve chvílích, kdy se stal (autonehoda, úraz, nemoc), jindy se ocitáme vprostřed i na konci. Vždy však hrozí, že handicap přeroste v bolest a bezmoc tak těžkou, že je už k nevydržení. A tak mnozí z nás - „my nehandicapovaní“ - se z ní vyplácíme penězi, příspěvky, placenými esemskami, peticemi apod. Případně – myslím, že vzácněji – zajedeme za takovým člověkem, zastavíme se, pobydeme a necháme ho o tom všem mluvit, jen tak bez toho, že bychom ho planě utěšovali, vyjadřovali kdovíjakou lítost a soucit. Jsme s ním, přizvaní k handicapu, který pomáháme snášet, vydržet, bojovat s ním, přijmout ho.

A večer pak sedíme, nic neděláme, nikam už nechodíme a otázka k přemýšlení se vrací, kruh se uzavírá: „Jaká výměna vlastně běží mezi námi, co si vzájemně dáváme?“ Já myslím, že čas na sebe, slovo, naslouchání bez předsudků, respekt a porozumění i bezpečí. Hmm, pěkné dárky, nemyslíte. Nejen k Vánocům.

Mgr. Oldřich Kvasnička
Aperta, s.r.o.