Transmutace je v alchymii proces proměny běžných kovů na vzácné. Zvolil jsem tento výraz proto, že jím chci vyjádřit radikálnost, možná dokonce osudovost změn na trhu práce, v jejichž pohybu dnes „stojíme“. Každý týden sem umístím článek, o jedné z 6 změn, které považují za důležité a v nichž jsme nuceni hledat zcela odlišné postoje, abychom jim porozuměli, a vyrovnali se s nimi.  Jsou to tyto změny:

Dělej, co tě baví aneb Transmutace pojetí práce

 

„Najdi si práci, aby tě bavila“ „Dělejte, co vás baví.“  Věty, které v různých podobách v poslední době tak často slýcháme a čteme. Pojetí práce se v posledních letech změnilo – transmutovalo – na něco, co má přinášet potěšení. Tato změna postoje k práci je nebývalá a po pravdě myslím i nebezpečná.  Prosazovat myšlenku práce jako zábavy je hodně povrchní a velmi krátkozraké. Proč?

Kdyby se práce stala opravdu zábavou, čím pak bude zábava? Člověk potřebuje zkoušet a zažívat více „rytmů“ – pomalu a rychle, den a noc, dřinu a odpočinek, nudu i vzrušení apod. Když práce bude hlavně zábavou o jeden podstatný rytmus přijdeme a k tomu vypreparujeme ze svého života i těšení se. Je totiž hodně zcestné myslet si, že zároveň se zaměstnanci, které práce baví, odstraníme i potíže s jejich motivací. Naopak. Ty přibydou. Nelze se bavit donekonečna. Věrným stínem vší zábavy je nuda. Radost a vzrušení, tedy emoce, které bychom chtěli, aby práci provázaly, jsou emoce prchavé a díky své síle také poměrně hodně vyčerpávající. Představa natěšených, energických, stále pozitivně naladěných zaměstnanců, tedy těch, kteří na vás vyskakují z Googlu, když si zadáte slovo pracující, je mimo reálný svět. P.S. Koučové celého světa, promiňte!   

Práce jako zábava tu historicky vždycky byla. Ale… Ale jen pro velmi úzkou a specifickou skupinu „pracujících“ Rozhodně ne pro většinu populace. „Bavící práce“ tak měla vždycky své zvláštní rysy.  Tak předně spíše se týkala oblastí spojených s kreativní či duševní (vědeckou) činností. Tedy s tím, co více tíhne k tzv. svobodným povoláním. Zábavné může být jen málokdy rutinní a skoro nemožné v pozici zaměstnance.  K takové práci musíte být obdaření nějakým talentem. Navíc Vás v minulosti obvykle čekal úděl málo pochopených a společností i málo finančně oceňovaných povolání. Jistě, vyskytly se výjimky, ale těch bylo opravdu málo. Většina „prací bavících se“ žila v bídě a velmi skromných podmínkách. A přesto ani oni nevnímali práci jako nějakou kratochvíli, ale spíše jako službu něčemu vyššímu, co je přesahovalo. Práce více jako naplnění nějakého poslání. Nemuselo jít tedy jen o herce, malíře, léčitele, vědce, byli to také mecenáši výše zmíněných profesí, duchovní, šlechtici, bohatí obchodníci.  Tedy úzká elita, obvykle svou vzdělaností významně se vymykající ve své době obvyklému standardu. 

Náš mozek si navzdory našim přáním a článkům v lifestylových časopisech jede svou.

Počítá a miluje. Obojí mu více méně jde, nikoli ovšem najednou. Je to jednoduché, chcete-li, aby vaši zaměstnanci byli k práci připoutáni srdcem, aby je bavila, musíte takovou práci mít, a k ní i takové lidi.  A pokud obě podmínky splňujete, potom vlastně nepotřebujete mnoho peněz. Naopak, když je začněte přeplácet, donutíte jejich mozek vypočítávat a porovnávat nabídnutou cenu, práci, představu o svých schopnostech apod. Mozek se stane prostě vypočítavý a práce přestane být zábavou.   

Je to kruté, ale je zřejmé, že i dnes platí, co v minulosti. Ti, kteří se chtějí prací bavit, ať tak činí, ale prosím jen s podmínkou, že v tom budou poctiví. Ať tedy platí poctivou mincí, resp. ať je jim tak placeno. Ty mince mají na jedné straně zábavu a na druhé chudobu.  Také talent a extrémní výjimečnost (vzdělanost) spojené se službou pro celek. Kdo toto nemá a nepatří tedy v dobrém smyslu mezi elitu, ať přestane blouznit o zábavné práci a kouká pořádně dělat, co je potřeba.

Co nás bude bavit je hůře předpověditelné než, co nás bude živit.

 Souhlasím, že i v druhém případě je prognózování skoro věštění z koule, ale v předpovědích o zvyšující se potřebě   technického a sociálního myšlení zřejmě vedle netrefíme.  Oba typy myšlení a s nimi spojené představy povolání, kde by šly uplatnit, jsou bohužel (nebo naštěstí?)  více spojeny s dřinou, náročným učením se, překonáváním se, hrozbou syndromu vyhoření, papírováním a přebujelou byrokracií, únavným kontaktem s lidmi apod. Tedy nic, co by až tak vzrušovalo a bavilo.

A proto schopnosti, které se také i díky změkčilé výchově a tápajícímu, příliš liberálnímu, málo sebevědomému vzdělávání, děsivým tempem vytrácí -  vytrvalost a psychická odolnost -  budou zítra devizami krytými zlatem. A můžeme si namlouvat ledacos, ale že by se nám obě tyto „vlastnosti“ spojovaly se zábavou, to opravdu vážně myslet nemůžeme.  Ti, co je budou mít, možná nebudou čekat, že dostanou práci, která je baví, ale sami v ní dokážou zalíbení najít. A to proto, že museli něco překonat, vzepřít se, bojovat, vykonat celou řadu nudných a nezábavných činností.

Osobně bych si přál, abychom my, co pracujeme s lidmi, vzděláváme je, vedeme je, nebo jinak ovlivňujeme jejich myšlení a životy začali více diferencovat. Přestali přebírat a dokola papouškovat omleté mýty, které hezky zní, ale druhým jsou málo k užitku. Jinak řečeno:

Ať tady je skupina těch, kteří se svou prací baví a které baví, ale ať také přijmou skutečnost, že budou zřejmě chudí. Ať mezi námi je i skupina zřejmě ještě menší než ta první, kteří to mají také, a ještě dokázali přesvědčit ostatní, aby jim za to královsky platili.A my ostatní, nám nezbývá než potýkat se někde mezi. A také vzít zase rozum do hrsti a smířit se s tím, že práce je od toho, aby nás především živila a že i to není vůbec málo.

 

P.S. Dva paradoxy závěrem spojené s myšlenkou, že práce má bavit.

Paradox nízké produktivity

Když děláme něco, co nás baví, většinou si to šetříme. Naopak mnoho lidí, to co je nebaví, dělá s větší vervou a rychlostí, aby to už měli za sebou.

Paradox nízké kvality

Když děláme něco, co nás nebaví, většinou se už k tomu nechceme vracet, nebo až za dlouhou dobu. Paradoxně tak mnoho lidí u věcí, co je nebaví dbají více na kvalitu než tam, kde je to baví. Přeci opravovat to, co je pro mne zábavné, je tak slastné.

 

Oldřich Kvasnička - jednatel, kouč, lektor v Aperta, s .r.o.