Statistika je mocná věda a tvrzení podpořená čísly vždy působí dobře. Nechci ale teď čtenáře unavovat číselnými důkazy (s tou statistikou je to ostatně přeci jen sporné). Chci pojmenovat některé vnímané a pozorovatelné trendy a zamyslet se nad možnými dopady do firemního světa práce, a nejen do něho. Jistě nevyjmenuji všechny a jistě se mi nepodaří obsáhnout všechny možné souvislosti. Chci spíše inspirovat/burcovat, nikoli podávat výčty.

Žijeme déle, ale nepracujeme více

Produktivita práce se zlepšila, o tom není sporu. Ale prodlužovat hranici odchodů do důchodu se nikomu moc nechce. V poměru k délce života se hranice důchodu zvýšila minimálně. Vždyť to je nějakých 20 let, kdy průměrná délka života byla kolem 65 let  (u mužů) a do důchodu se odcházelo v 60.  Dnes se hovoří o 75, výhledy jsou k 80, ale hranice se stěží posouvá  k 65 letům. Kromě mnohokrát omletého otazníku, kdo všechny ty důchody zaplatí, vyvstávají ale další.

  • Kdo zaplatí zdravotní péči o tuto generaci? Například onkologové mezi sebou zcela nepokrytě hovoří o tom, jak je vlastně nesmyslné dělat některé náročné onkologické operace 80 letým pacientům. Přesto se dělají.
  • Kdo zaplatí rekonvalescenci této generaci? Nepracujeme zase o tolik déle (ve smyslu času), ale pracujeme intenzivněji. Práce jsou náročnější, vyžadují zapojení více duševních a nakonec i fyzických sil. Lidé v důchodovém věku se těší na důchod s tím, že si odpočinou. Odpočinek ale dnes stojí hodně peněz a důchod ho asi příliš nepokryje.
  • Kdo a čím zaměstná lidi nad 60 let, v případě zvýšení hranice odchodů do důchodu? Ti lidé jsou většinou, ať chceme či nechceme, díky povaze práce, kterou dělají, hodně vyčerpaní a unavení.

Pracujeme, ale pracovat se nám moc nechce

Budu upřímný a asi málo korektní, ale zkusím to. Evropská populace je jedním slovem líná. Ve srovnání s asijskou kulturou a americkou se vlastně dost flákáme. Máme spoustu svátků a dlouhé dovolené.  Horší je, že se proměňuje vnímání práce jako hodnoty. Jsme svědky střídání pořadí v pelotonu hodnot a možná si to málo uvědomujeme a už vůbec nedomýšlíme, co to přinese. Mně je 42 let a dobře si pamatuji slova svého tatínka: nejdřív práce (povinnost), potom zábava. Dnes zábava pořádně práskla do koní a bezskrupulózně se dere vpřed. Možná se nakonec ubavíme k smrti, ale dřív než se to stane, budeme nejspíše svědky těchto jevů:

  • V Evropě budou přibývat cizinci. Ti budou vyplňovat díru na pracovním trhu. Bohužel to budou cizinci méně kvalifikovaní, méně vzdělaní, s nižším potenciálem k adaptaci. Kriminalita nejspíše poroste, nikoliv však životní úroveň Evropy.  
  • Asi vytvoříme nový dokument a la Lisabonská smlouva o tom, jak Evropa dožene USA (Čínu), který se stane opět cárem papíru. Protože realita sociálního státu, v níž jsme se tak hezky uvelebili, je voňavým sýrem v pasti (když použiji metaforu Václava Bělohradského), který nám všem pěkně láme vaz. Představa, že to zachráníme nápady je hodně odvážná bez zásadní změny školských systémů, bez vytvoření konkurenčního prostředí na poli vědy.  Věda se v Čechách a Evropě stala prolobovaným prostředím, v němž korupce kvete stejně bujaře jako v jiných segmentech, kde o penězích rozhoduje úředník a rozdává se ze státního: ve vědě tedy spíše z všemožných grantů. Evropa jako inovační velmoc je dnes úsměvná pohádka, stačí se jen podívat, kde se dnes podává nejvíce patentů.
  • Začne zoufale přibývat nedostatkových profesí. O nedostatku kvalitních řemeslníků se hovoří léta. Méně se hovoří o katastrofě, která číhá na nás všechny v podobě rapidního úbytku zájmu o zdravotnické a lékařské profese. Pracovat dnes jako lékař (nemocniční) či zdravotní sestra je hodně náročné (fyzicky, psychicky). Navíc zdravotníci díky demokratizaci společnosti, růstu asertivity občanů, konkurenci, médiím aj. pomalu ztratili své výsadní postavení nedotknutelných model. Kdo by se na taková místa hnal? Úcta nízká, práce hodně, peněz málo, koncepce v podstatě žádná a každé 2 - 4 roky nové vedení nemocnic, pojišťoven podle volebních výsledků.  Možná podobný osud čeká učitelskou profesi, technické profese.

Proměna mužsko-ženského světa I , aneb objevil se otec a vytrácí se muž

Michal Horáček se svým albem „Ohrožený druh“ tentokrát  vsadil na špatnou kartu. Ohroženým druhem dnes nejsou ženy, ale muži.  (A vždycky byli – umírají dříve, konají více povedených sebevražd…). Problém je, že mužská role je dnes mnohem více rozostřená a difuzní než ženská. Jen o tom muži tolik nehovoří.  Po mužích se dnes chce empatie a citlivost zkušeného psychologa snoubená s odvahou a silou Bruce Wilise zachraňujícího svět. Jenže pro chlapy je to skoro doslova smrtonosná past, z které časem bude možná zajímavý thriller. O co v něm zřejmě půjde:

  • Děti ztrácí jasné pojetí žensko-mužských rolí, které by se daly zjednodušit do těchto dvou postojů: žena = péče,  muž = výkon. Tím jak se rozostřila mužská role, rozostřilo se také pojetí výkonu. A s ním spojené stimulace. Otcové se dnes pomalu bojí klást výkonové požadavky na své děti, aby je nepřetížili, nezahltili, nezahanbili, nevystavili konfrontaci s tím, co neumí a měli by umět.  Jak se to projevuje a bude projevovat? Do zaměstnání nastupuje stále více mladých lidí, kteří nemají „buňky“ na výkonovou motivaci. Jejich základní postoj (naučený z rodiny) je „jsem tady a to je super“. Že si mají svou pozici taky vysloužit a zasloužit nějakým výkonem, moc nechápou. Manažeři dnes mluví o tom, jak strašně těžké je mladé lidi k něčemu stimulovat.
  • Děti se málo učí kultivovat agresi a pracovat s ní. Ženský (neagresivní) svět slaví jakoby úspěch. Vybavuji si zvolání jedné maminky na pískovišti, když její synek kyblíčkem bránil svůj hrad: „Jen aby ten náš kluk nebyl agresivní“! V duchu jsem si říkal, no jo, milá maminko, ale když nebude agresivní, tak se asi ani neožení, nic v životě nedokáže, nebude se umět bránit, nebude umět tvořit. Agrese je energie potřebná k životu. A pokud se nám nepodaří ji integrovat do života, bude bujet někde v podloží a dělat víc neplechy než užitku. Vždyť muži  dnes navštěvují posilovny především pro to, aby měli krásná těla. Necvičí  pro soutěž v síle a obratnosti, ale pro hezkost. K čemu jsou krásní muži (ale i ženy) bez odvahy pozvednout hlas i zbraň proti tomu, kdo páchá nespravedlnost a násilí.

Proměna mužsko-ženského světa II, aneb přibývá manažerek

S nárůstem počtu otců roste a do budoucna bude růst počet manažerek. Ženy se derou na manažerská místa. V novinách, časopisech a dokumentech Olgy Sommerové se tomu říká emancipace a ve firmách (nejen) muži ztrácí půdu pod nohama. Možná se brzo stane, že mluvit o rozdílných stylech řízení nesených mužsko-ženským pohlavím bude politicky nekorektní. Ale to, že o nějakém jevu nebudeme mluvit, ještě neznamená, že tu není. A tak otázka: kdo v budoucnosti bude dělat střední management, a co to přinese do řízení, není úplně od věci. Pro srovnání: v USA je 49% žen na pozici střední manažer. Ve Velké Británii 28%. V Evropě pouze 18%.

Sourozenecké konstelace? Kdo by to dnes četl?

Věřím tomu, že slova vyjadřují skutečnost i zkušenost. Mizí-li slovo, mizí i to, co pojmenovává. Vnímám, že dvě  slova jsou v budoucnu v  ohrožení. Bratr a sestra. Stále méně a méně dětí má doma pokrevního  sourozence, s kterým se musí dělit, soupeřit, radovat, uzavírat koalice, prostě žít.  Možná je pokrevní sourozenec nahrazován nevlastním? Každopádně ovšem zkušenost rodiny jako kompaktní skupiny, která dokáže překonávat těžkosti a společně pracovat na radostech a bohatství (nejen materiálním), je přinejmenším hodně narušená. Jaké to může mít vlivy jinam (do pracovního prostředí), na co je třeba se připravit?

  • bude přibývat stále více nových pracovníků, u nichž bude převládat individualismus.
  • pracovní týmy budou možná pro mnohé první zkušeností do jisté míry intimního sdílení starostí a radostí. To může snižovat výkon a zvyšovat výbušnost a konfliktnost mezi členy takového týmu.
  • dosáhnout týmového výkonu založeného  na aktivním podílu každého účastníka, ale také na  zřeknutí se svých okamžitých nároků pro vizi budoucnosti bude stále obtížnější a bude to vyžadovat obrovský um v  „měkkých“ dovednostech leaderů takových skupin.  
  • zvýší se fluktuace nových zaměstnanců z důvodu emoční nespokojenosti s lidmi, s kterými musím pracovat.
  • ve firmách bude růst agrese, nikoliv však soutěživost.

Konec škol jako center vzdělanosti a kultury

České školy svůj boj o to být institucemi vzdělání, které obstojí, už dávno prohrály, jen bohužel o tom pořád neví, nebo si to nechtějí připustit. Co tím myslím?

  • Základní školy mizí a budou mizet z malých obcí a měst. Je to tím, že se tyto obce vylidňují, že rodíme málo dětí. A co dítě, to příspěvek pro školu, z kterého žije. Dětí málo, peněz málo, náklady čím dál tím větší. Rozpočty obcí a měst napjatější. Při tom základní školy jsou jediné, které zachytily nové trendy ve výuce a přístupu k dětem, což se o středních školách a vysokých nedá říci ani omylem (až na čestné výjimky).
  • Střední školy se stávají světem sám pro sebe. O učňovském školství se skoro nemluví, neboť je de facto v rozvalinách. Průmyslovky se utápí v žabomyších válkách, místo aby hledaly možnosti, jak se spojit, snížit tak náklady, posílit svoji pozici na trhu, využít individuálních dovedností svých odborných učitelů pro širší počet společných žáků. 
  • Gymnázia v bratrovražedné konkurenci (skoro v každém městě nad 30 000 obyvatel jsou aspoň dvě) přijímají stále hloupější a hloupější žáky. Laťka vzdělání a vzdělanosti se jim musí zákonitě přibližovat. Učitelé se trápí, děti se trápí. A přitom je stále zaměřen jejich pohled více na výsledky než na proces výuky, vzdělávání a práci s postoji. Učitelé se cítí společensky strašlivě nedoceněni, ale na druhou stranu vůbec neví, jak by svoji roli vtiskli novou moderní dimenzi a obhájili ji. Málo komunikují s okolním světem, málo nechávají do svých škol a tříd, a především svých srdcí a hlav pronikat znalosti o vnitřním fungování jednotlivých segmentů společnosti, málo komunikují se světem podniků, služeb, málo se vzdělávají v kritickém myšlení, komunikaci, prezentačních dovednostech, marketingu, řízení. Neví, jak se dnes pracuje v kancelářích, na úřadech, ve zdravotnictví, v továrnách… Turbulentnost znalostí a dovedností k nim vlastně nepronikla, jsou ostrůvkem známek, zkoušení, hledání chyb, memorování historických faktů a výčtových znalostí.
  • Vysoké školy se v tom všem pohybují jako slon v porcelánu. Hledají zastání u politicky mocných v podobě vydobytých monopolů na některé typy vzdělávání (například úředníků), shánějí granty, kde se dá, které pak bez evaluace rozpouštějí mezi věrné. Marně hledáme naše vysoké školy v žebříčcích těch kvalitních. Jejich učitelé obecně málo publikují, málo přednášejí v zahraničí, mají nulovou starost o to, zda jejich semináře jsou k užitku. Asistenti jsou zavaleni pročítáním seminárních prací a referátů, učí i několik specializací.
  • A co je na tom všem vůbec špatné? Neexistuje řízená a cílená komunikace mezi jednotlivými segmenty našeho školství, základky minimálně komunikují se středními školami, vysokým školám jsou gymnázia dost ukradená…  Školy jsou si vlastně mezi sebou dodavateli žáků a studentů bez toho, aniž by se nějak domluvily, jací studenti a žáci to mají být. A v čem si mohou vzájemně pomoc.

Už na začátku své úvahy jsem poznamenal, že mi nejde o celkový výčet. Ten by šel nakonec dělat jemnější a jemnější. Proč ale, když nabízí se otázka, co s tím? Upřímně říkám, nevím. Nejsem přítelem sociálních utopií na vyléčení společnosti. Pár věcí si ale myslím a ty propaguji, jak to jde, a pár věcí na osobní rovině dělám a říkám si: „To může každý“.

  • Co si myslím? Myslím si, že státní moc by se měla opravdu shodnout nejen na koncepci důchodové reformy, ale dále i na koncepci zdravotnictví (včetně toho praktického, včetně počtu a rozvoje nemocničních zařízení, výuky budoucích lékařů, atestací apod.). Podobné to je s koncepcí školství (včetně vysokého, včetně celoživotního vzdělávání učitelů…). Shodnout a přijmout.
  • Co dělám? Doma mluvím před svými dětmi o práci pozitivně (i když jsem na ni třeba naštvaný). Chci, aby ji měly jako pozitivní hodnotu. Pracuji před nimi a s nimi, chci, aby měly i pracovní povinnosti, které podporují chod celku (domácnosti). Učím je myslet samostatně, snažím se je vést k úctě ke starým lidem (bude jich stále víc), sportuji s nimi, (nechci, aby to byly počítačoví peciválové), učím je se rozumně bránit, ne vždycky se vším souhlasit a ne vždycky se vším nesouhlasit. Jde to těžko, ne vždycky se daří. Nejsem dokonalý, jsem jeden z vás, chybuji a taky nevím…

Mgr.Oldřich Kvasnička
Aperta, s.r.o.