Máš za sebou čerstvě premiéru švýcarské moderní grotesky TOP DOGS o rekvalifikaci manažerů propuštěných z vysokých funkcí, původně napsané pro Neumart Theater. Je to zajímavé a velice aktuální téma. Hraješ v té hře koučku.

Je to tak, hraju koučku, nebo alespoň pan režisér tomu tak celou dobu říkal, zároveň je to i personalistka. Ale já s tím moc zkušeností nemám, nikdy jsem v takové firmě nepracovala, ani jsem se s tím nikde nesetkala. To se pak taková role docela těžko zkouší, když nemáš z čeho čerpat.

 

O Dustinu Hoffmanovi je známo, že se na role připravuje autentickými prožitky a zkušeností. Měla si během zkoušení možnost nahlédnout do nějaké takové firmy. Zažít třeba právě koučing na vlastní kůži?  Prožít si to?

O tom jsem chtěla mluvit. Po první čtené zkoušce mi bylo jasné, že s tím musím něco dělat. Musím zjistit, jak vlastně takové profesionální koučování probíhá. Můžeš si to vygooglovat, něco si o tom přečíst, ale ta osobní zkušenost je nepřenosná. Tak jsem oslovila kamarády a našla jsem si profesionálního kouče a on mě zcela na vážno koučoval, ale ne jako pojďme řešit, jak zahrát roli, to ne, to by nefungovalo. Musela jsem jít opravdu s kůží na trh, přijít s něčím reálným, co opravdu řeším, abych viděla, jak to na mě skutečně působí. Třeba mě 15-20 minut koučoval, až mi z toho třeštila hlava, protože to byla smršť otázek, na které si má člověk odpovědět sám. To je velice těžké, vyčerpávající, ale zároveň ten výsledek je takový, že si na to přijdeš sám. Což mě baví a moc se mi to líbilo. Pak jsme také s koučem, mimo ten osobní koučink hledali, jaká dělají koučové gesta, jaká slova často opakují, co je pro ně typické. Občas jsme se tomu i dost smáli.

 

Byl to pro tebe přínosný zážitek, dalo ti to, krom vhledu do nového světa, něco osobního? Posunulo tě to někam?

Myslím si, že bych na sobě musela pracovat déle, nějaké tři, čtyři schůzky jsou málo. Bylo to jen nahlédnutí pod pokličku. Musela bych se tomu osobnímu tématu věnovat déle, protože nic není hned, což mi je úplně jasné. Určitě jsem si ale udělala představu pro tu roli. Hodně mi to pomohlo.

 

Pracovat na sobě, nechat se někým vést, kultivovat svůj projev, emoce, pěstovat si sebevědomí, naučit se sebereflexi, osvojit si Time management. Jsou tyhle metody pro tebe jako herečku užitečné?

 Ty metody jsou naprosto úžasné. To bych doporučovala opravdu každému. Právě v tom sebevědomí, srovnání si priorit, odkud kam jdeš, proč jsi právě v tomhle bodu, kam by ses chtěla dostat, co pro to můžeš udělat atd. Myslím, že to funguje. Jedna věc je realita a druhá věc je samozřejmě divadlo, což jsem si na téhle roli asi uvědomila nejvíc. Chtěla jsem být hodně realistická, ale nakonec jsem zjistila, že je potřeba velká míra nadsázky, nadhledu a humoru, aby to diváka bavilo. Protože kdybych tam dvě hodiny předváděla opravdový koučing, tak to nikoho bavit nebude. (smích). Já jsem z toho hereckého obsazení nejmladší a hraju koučku, která je sebevědomá, nabušená, důležitá, téměř bez zkušeností, školy a koučuje starší a velice zkušené lidi s bohatou pracovní praxí. Režisérovi šlo právě o tento kontrast, takže si i sama ze sebe musím udělat trochu legraci. Třeba mám píšťalku a ukazovátko, to koučové samozřejmě v reálu vůbec nepoužívají.

 

Pro herečku je velmi důležitá určitá míra sebeprezentace, to, jak tě vidí okolí. Tvá image. Já osobně mám moc ráda tvůj styl oblékání, vždycky mi to přišlo nápadité, vtipné a trochu ztřeštěné. Nezapomenu na některé vlasové doplňky s různými ozdůbkami. V poslední době jsi často v péči stylisty Martina Gruntoráda, pracuješ na sobě i v této oblasti ráda, nebo se to od tebe jako od herečky zkrátka očekává?

To je velmi těžká otázka, v prvé řadě oblékání nebylo nikdy mou vášní, že bych se na to nějak těšila … jsou herečky, které to baví, čtou časopisy, sledují trendy a mají z toho radost. Sama víš, že jsem na DAMU nejraději chodila v šusťákách a triku, což byla hrůza a vím to. Tohle mi zůstalo. Nejraději si vezmu ve volném čase jeansy, triko, kecky, nenalíčená, neučesaná a jdu. Ale k herectví nějaký image, look patří. Seznámila jsem se s úžasným stylistou Martinem Gruntorádem, dnes už jsme kamarádi. Původně byl tanečník jako já, to máme společné. On mi řekl: „ Hený, ty jsi úžasný materiál, ale to, co ty si vezmeš na sebe, to vážně nejde.“ A bylo. Já třeba miluju různé výrazné kusy, retro, třeba komiksovou sukni a různé cool serepetičky. Občas, když jdu na nějakou oficiální akci, tak mi Martin pomůže vybrat oblečení. Jeho to ohromně baví.  Co tedy musím říct, že pokaždé mi obleče něco, co bych si na sebe sama nikdy nevzala a ani bych po tom v tom obchodě nesáhla. Můj osobitý styl v kombinaci s Martinovýma úplně jinýma očima. To mě moc baví.

 

Málokdo o tobě ví, že kromě herectví, jsi ještě taky vystudovaná paní učitelka a dětem věnuješ mnoho své pozornosti. Jsi spoluzakladatelka rodinného centra Pískle, které funguje už tři roky.

Děkuji ti za tuhle otázku.  Pískle má teď přesně tři roky a po třech letech opouštím pojmenování rodinné centrum, protože ono fyzicky neexistuje, je to vlastně spolek. Pískle dělá programy pro rodiče s dětmi, vždy na nějaké téma např. včelka, džungle, námořníci, čerti, Mexiko atd. Hlavní myšlenkou je to, že to je pro děti a rodiče. To je důležité. Není to o tom zabavit děti na dvě hodiny a rodiče mohou jít na kávu. Ono to zprvu třeba rodiče moc neosloví, že si mají hrát taky, ale když k nám pak přijdou a zažijí to, tak změní názor. Já si v Pískleti stojím za svým, myslím si, že dítě si nejlépe užije jakýkoli program, když je tam s ním maminka, nebo tatínek a nejlépe, když si s ním hrají oba dva. Všechny aktivity, úkoly, písničky, tanečky, všechno dohromady - pak je dítě nejšťastnější. Mám zpětnou vazbu, že na to děti vzpomínají dlouhou dobu. Mají tak hluboký zážitek a o to mi právě jde.

Pískle není jediná tvá aktivita pro děti. V říjnu proběhla v Městských divadlech pražských také první divadelní ABCeda pro děti. Čí to byl nápad a jak to všechno vzniklo?

Pískle i divadelní ABCeda jsou takové moje děti. K dětem mě to velmi táhne, zajímá mě to, sleduji, co dělají rodiče s dětmi, kam chodí, co je baví atd. Ono to bude asi velkou učitelskou rodinou, generace přede mnou byli skoro všichni učitelé. Díky Pískleti vznikla divadelní ABCeda. Seděla jsem po jedné premiéře s děvčaty z oddělení propagace divadla ABC a povídalo se. Zajímaly se o to, co všechno dělám v Pískleti a nakonec z nich vypadlo, že by se jim moc líbilo, kdyby divadlo ABC mohlo také něco nabídnout dětem. Urodila se myšlenka a vznikla divadelní ABCeda. Dětem hravou a zábavnou formou i pomocí kostýmů představuji, jak to v divadle funguje. Je to rozdělené na dvě věkové skupiny děti od 3-7mi let a pak děti od 8-12ti let. Pro mladší chystám například témata království, les, cirkus a pro starší strašidla, hororové husťárny a další. Ke každému tématu se zároveň představí i jedna profese, která v divadle je a bez které by divadlo nemohlo vůbec být. Profesi herce dětem představovat jako jedinou nemusím. Ale třeba království + režisér. Maličkým dětem jsem vysvětlila, jaká je funkce režiséra a pak tam i ten režisér přišel a zahrál si s dětmi hru ve stylu „co opravdu dělá režisér s herci v divadle.“ V další dílně přijde opravdový osvětlovač a zvukař a budou dětem ukazovat zvukové a světelné efekty, pak bude dílnička s maskérkou a budou si malovat na obličej a tak to bude pokračovat. Cílem je, aby děti, které projdou divadelní ABCedou měly komplexní představu o tom, co je divadlo a kdo všechno stojí za tím, než herec vyjde na jeviště a řekne text.

 

Děkuji Ti za rozhovor.

Autorka článku: Martina Černá