Vrátím se do prosince 2011, kdy jsme se již asi po čtrnácté setkali s dalšími 2 rodinami na „huse“ (v restauraci Na pečené huse). Vidíme se pouze takto 1x za rok. Tentokrát to bylo jiné, děti už povyrostly a abychom je udrželi, hráli jsme s nimi starou známou hru Čára. A to byl impulz k tomu, abychom se domluvili, že společně pojedeme na hory a přibalíme ještě další rodiny.

Jarní prázdniny svým názvem spíše evokují rozkvetlé louky a pučící stromy. Většinou jsou však ještě v ročním období, kdy vládne i dle kalendáře zima. Tak jsme zabalili lyže a boby a spoustu dalších potřebných i nepotřebných věcí a vydali se na domluvený pobyt na horské chalupě. Nakonec nás bylo 5 rodin, 10 dospělých a 10 dětí různého věku. Nedá se říci, že bychom se všichni znali a běžně potkávali. Jak to tedy udělat, aby především pro děti byl pobyt zajímavý a nepřišla ta známá nuda. Hned od prvního dne, kdy jeden z tatínků vyhlásil první soutěž, bylo jasné, jak se tomu dá zabránit.

V rodičích se spustily vzpomínky na různé dětské hry, ale také okamžitá tvořivost, díky které se pobyt stal jednou nekonečnou šňůrou společné zábavy. Pokud jsme nelyžovali, nejedli či nespali, běžela nějaká hra či soutěž. A to jsem ještě při příjezdu na chalupu prosazovala návrh, že uděláme jeden dětský pokoj (ať si děti hrají) a druhý dospělácký (ať si rodiče povídají).

Vrcholem byl závod na bobové dráze, jejíž stavba nám zabrala jedno celé odpoledne. Na trať mohli pouze maskovaní závodníci a nejlépe na originálním vozidle. Jízdu na pečícím plechu, v hrnci, pet lahvi či lopatě si nakonec vyzkoušeli všichni bez rozdílu věku.

Při odjezdu jsem si uvědomila, že jsme si s holkami (ostatními maminkami) ani „nepokecaly“, protože díky hrám na to „nebyl čas“. Uvnitř jsem však měla hřejivý pocit, že se nám to vydařilo, že odjíždíme všichni usměvaví, plní zážitků a různých slovních narážek a těšíme se, že „hravé hory“ zase zopakujeme.

Věra Růžičková
Aperta, s.r.o.