O člověku víc vypovídá, co dělá a jak se chová, než co říká. A co říká, zase více vypovídá o tom, jak myslí, než co myslí. Načrtl jsem stručný koncept, z něhož mé úvahy budou vycházet. Je to koncept, v němž věřím, že přesto, že v životě navykládáme spousty krásných vět a slov, a vyřkneme mnohá osobní přání, jejich realizace je silně závislá na tom, co si o světě ( o druhých lidech) a o sobě myslíme. Naše myšlení nám zkrátka dává svobodu ale i hranice.

Chceme-li něco u sebe či druhých změnit, musíme nejdřív o tom změnit svoje myšlení. V tom nejsilnějším nároku ne jen myslet SI to jinak, ale v důsledku myslet SE jinak. Za svou kariéru lektora a kouče jsem nasbíral několik, jak jsem si uvykl říkat „zaklínacích výroků“, které lidem brání být spokojenějšími, šťastnějšími. A to z toho důvodu, že jim brání udělat změnu k jinému (ke štěstí, ke spokojenosti). Zde některé jsou a postupně se k nim chci vracet a každému se trochu více věnovat. Také se jim dá říkat prozaičtěji „životní výmluvy, jak něco neudělat“. Jistě nejsou vyčerpávající, a pokud, čtenáři, objevíte další, budu rád, když mi je pošlete. Zde je moje dvacítka:

  • Nemám čas
  • To nejde
  • Já jsem na to malý pán
  • Na to nemám dost prostředků
  • Stejně se to pokazí
  • Stejně by mě nepochopili
  • Nemá to smysl
  • Stejně se nic nestane
  • Ono to počká
  • Štěstí není pro mě ale pro druhé
  • No jo, ty ses uměl narodit
  • To už jsem zkusil
  • Nebaví mě to
  • To nemůžu
  • S tím nic neudělám
  • Už zase nějaká blbost
  • To už to stokrát bylo
  • Na to jsem už moc starej
  • To by nikdo neschválil
  • Jenom na sebe poštvu druhé

Pozorný čtenář hnedle vidí, že to je pěkná směska a možná by se dala nějak roztřídit. Mám trojí dělení. Předně jsou to výroky, které nějak znehodnocují vlastní mohoucnost. Člověk, který je říká, se jimi obrací proti sobě. Zjednodušeně vyjádřeno nabízí druhým svou osobu jako prostého nemóžu. Jsou to zřejmě tyto:

  • Nemám čas
  • Já jsem na to malý pán
  • Na to nemám dost prostředků
  • Štěstí není pro mě ale pro druhé
  • To už jsem zkusil
  • Nebaví mě to
  • To nemůžu
  • S tím nic neudělám
  • Na to už jsme moc starej

Druhý typ výroků znehodnocuje druhé. Vidí je předem jako nepřátele, jako mocnější než jsem já sám, jako zlořády. Podle mě jsou to tyto:

  • To by nikdo neschválil
  • Jenom na sebe poštvu druhé
  • Já jsem na to malý pán
  • Štěstí není pro mě, ale pro druhé
  • Stejně by mě nepochopili
  • No jo, ty ses uměl narodit

A třetí typ znehodnocuje situaci, okolí, kontext. Zase v důsledku naznačuje, že to kolem mě je nějak lepší, důležitější, silnější, než jsem já sám. Do téhle skupiny řadím věty:

  • To nejde
  • Stejně se to pokazí
  • Nemá to smysl
  • Stejně se nic nestane
  • Ono to počká
  • S tím nic neudělám
  • Zase nějaká blbost
  • To už to stokrát bylo
„Na závěr první kapitoly myšlenka, která by mohla otevřít tu další. Všechny tři skupiny mají jednu věc společnou. Totiž nevíru v to, že nové by se mohlo podařit, a silně zakonzervované přesvědčení, že dopředu vím, jak to dopadne. Totiž blbě.“
Mgr. Oldřich Kvasnička, Aperta, s.r.o.