V předcházejícím článku Lásko, co dnes navštívíme aneb Transmutace korporátních společností jsem naznačil, jak změny ve vnímání toho, co nabízejí či nenabízejí korporátní společnosti svým zaměstnancům, vedou i k samotné proměně dnešních pracujících. Z mnohých se stávají cestovatelé. Cestováním si plníme sny a tužby, vede k poznávání, dosahujeme jím vytyčených met – cílů.  Pro jisté zpřehlednění a zjednodušení předpokládejme v této úvaze, že je to cestovatel, kdo definuje cesty a cíle, tedy konkrétněji typ cestovatele.  Dovolím si tedy načrtnout typologii dnešních cestovatelů za prací.   

Typ Výletník

Už samotný sklad slova odkazuje k létu. Výletník opravdu vy – létá (raději za slunného letního počasí – prakticky je to spíše babí léto, kdy absolvent nastupuje) z hnízda a počítá s tím, že se zase vrátí. Výlet je jednorázová záležitost, většinou s jasně definovaným cílem. Tradiční výletník potřebuje dobře zásobené zázemí. V něm se napakuje na cestu, aby na ní posléze všechny svačiny spotřeboval, a přivezl si foto a suvenýr. Pro ten správný výlet je nutné mít krásný den, lehký oděv, a hlavně nějaké silné zážitky s nimiž se mohu chlubit. Výletník ve firmě prostě nepobude. Přišel, aby se posléze vrátil jinam, často do tzv. mama hotelu.    

Typ Turista

Od slova túra. Slovo pocházející z francouzského tour – okružní cesta. Vzpomínám, jak jsem v 15 letech túroval moped a až dnes vím, že to neznamenalo drásal a dřel, i když nejeden turista se na svých túrách pěkně nadře, ale jen kroutil plynem. Každopádně turista, aby dostál svému názvu, jest nucen chodit v kruzích.   Nejlépe do té doby, dokud nestornuje všechnu svou energii.  Turista střídá stejné stejným, ať už jsou to typy firem či pracovních pozic.

Typ Tulák

 Ten, který se rád toulá. Toulat se, znamená chodit bez cíle, prostě jen tak. Tulák jde s přesvědčením, že se mu prostě něco přihodí, naskytne. Smyslem je být na toulačce a ono se uvidí. Být dobrým tulákem je tak trochu umění, musíte být hodně, hodně otevření všemu novému a zajímavému, abyste si to toulání pěkně užili. Tuláci to většinou umí, a tak se občas pěkně zatoulají. Ale což, to přeci nevadí. Tulák není nikde doma a není nikde cizí, všude tak trochu. Žije časem přítomným, minulost je pryč a budoucnost – no to se uvidí. S tulákem je velmi vzrušivé se zaplést (je tak exotický) a hodně bolestivé se rozplést (vzal si vše, co jste měli). Na přijímacích pohovorech říkají, že v sobě cítí, že musí udělat změnu, že tu práci sice neumějí, ale jsou připraveni to zkusit a hodně se učit. Na tuláky se nedá zapomenout, ale také se s nimi nedá dlouhodobě žít (pracovat).

Typ Bloud

Bloudi a bloudivci jsou hodně zajímaví. Existuje staroslověnský výklad slova, který naznačuje, že slovo bludit je od blesti, což znamená smilnit. Rozhodně bloud zabloudil, tedy sešel z cesty, ztratil cíl… Bloud prostě udělal chybu a teď hledá, jak ji napravit. Možná to způsobil nepokoj duše, pýcha, potřeba mít víc, zažít jiné. Každopádně podstatou bloudivce je, že cíl již držel v ruce, měl ho, teď ho ztratil a nezbývá, než lopotně hledat dál. Často to dělá bloud tak, že se vrací, jde po vlastních stopách a přidá-li kus pokory a pokání je zpětně přijat.  I zaměstnavatel ovšem musí mít v tomto případě pochopení a také odvahu bloudivce znovu přijmout. A nejsou-li oba úplnými bloudy, už chybu  nezopakují.

Typ Poutník

Dnes spíše vymírající druh. Škoda. A škoda pravých poutí, spojených s putováním a duchovní obnovou. Poutník má slovní základ v latinském pons – most. Poutník je vlastně takový stavař mostů spojujících začátky s konci. Chodec, který na cestách i necestách putuje za vytyčeným cílem, jež dosud neviděl, ale o němž někde v hloubi srdce ví, že ho pozná, až ho spatří. Poutníka živí na jeho cestě víra, že cíl existuje, naděje, že ho dosáhne a láska ke všem, které potkává a všemu, co poznává. Poutníkův čas je jasně zaměřen do budoucnosti, kterou spíná s minulostí a v každém okamžiku prožívá jako radost i zodpovědnost. Poutníci to nemají úplně jednoduché, často jsou zaměňování za bloudivce, ale rozdíl je opravdu diametrální.  Poutník vnímá práci, jako cestu sebepoznání a sebezdokonalování. Chce se v ní učit nejen nové dovednosti, ale chce ji vnímat i jako cestu svého vnitřního růstu. Poutníci jsou velmi citliví na své průvodce. Mají vysoké nároky a nespokojí se s ledasjakým. Občas se jim proto stane, že sami se z nich průvodci stanou. A ti nejlepší se mění na pastýře.

 

Typ Průvodce

 Průvodce to je znalec a specialista. Buď na vytyčený cíl, u něhož už byl a zná cesty k němu, nebo je to specialista na cesty a cestování, ví, jak po nich chodit či jak se pohybovat v krajině. Dnes se zvláště ve firemní sféře trochu maskuje za slovo kouč. Ale při cestě do Egypta či na Kubu většina z nás hledá staré dobré průvodce, kteří nám poradí, ukáží a upozorní. Průvodce prostě potřebuje nezkušené a neznalé, neboť kdyby měl kolem sebe víc průvodců, jako je on, no to by to dopadlo. (Třeba takový strategický meeting samých průvodců…?). Kdepak, průvodci je nejlépe s turisty a výletníky, kteří hltají každou jeho zkušenost. Bloudivci k němu vzhlíží až s dětskou oddaností, že konečně našli toho, kdo je vyvede z jejich tenat bludů. Tuláci, ti se mu vyhýbají, jak to jen jde, neboť oni to mají přeci rádi po svém. A poutníci se s průvodci potkávají, někdy i kráčí kus cesty společně, aby se časem odpojili a šli svou vlastní neprobádanou cestou, pro vlastní cíle. Viz výše.  Občas s sebou někoho strhnou. Často z řad bloudivců a ti se časem zase změní na výletníky, či tuláky, nebo poutníky… a tak stále dokola a dokola a dokola….

Oldřich Kvasnička - jednatel, kouč, lektor v Aperta, s.r.o.