Vybavuje se mi kánon.  „Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo, dobře…“ Zpívávali jsme ho někdy k půlnoci, rozjaření vínem a často jsme vydrželi s „Bejvávalo“ hodně, hodně dlouho. Myslím, že takhle nějak vznikla myšlenka velkých společností. Všichni budeme pět to samé a při tom každý za sebe. Vznikne z toho mohutný chorus, noty nás povedou a síla celku podrží.  Jenže – bejvávalo…A vlastně možná ani to ne.

Z korporátu není kánon, spíš korporátní kakofonie (zvukový nesoulad). Mnoho korporátních společností je dnes všechno možné, jen ne kánonická harmonie. I když kánonu čili zákonů, příkazů, směrnic, pravidel, etických kodexů, hodnotových pyramid je v nich požehnaně. Také mnoho úrovní řízení, rozbujelý management referentů schvalovatelů, supervizorů, malých, velkých středních a vysokých manažerů a kdoví koho ještě. Z řízení na přímo se stalo řízení na dálku, univerzálním jazykem je angličtina zkratek, obvyklou činností porada či meeting a osobní odpovědnost se poztrácela v emailových kopiích kopií.

Čím je dneska korporát?  V co transmutuje? 

Hledám metafory, které by vystihly změnu. Nabízím dvě. První. Ne korporáty, ale menhiráty. Menhiry jsou zvláštní podlouhlé a vysoké kameny rozeseté po celém světe. Vypadá to, že do světa patří, ale omyl. Jeho přirozenou součástí nejsou. Byly vytvořeny uměle, zřejmě za účelem spojit nespojitelné: zemi s vesmírem, minulost s budoucností, lidstvo s božstvem. Každopádně to dnes už nikdo neví, jejich smysl jen domýšlíme. Menhiry určitě svůj význam měly a dokud byl znám, dotud také sloužily. Postupně se z účelných a smyslem nabytých menhirů staly poutní turistické atrakce. Současné korporáty tak často vypadají jako ty menhiry. Jejich smysl je pro mnohé, kteří v nich pracují, nevyjádřitelný, nepochopitelný, těžko žitelný.   

Druhá metafora. Korporátní společnosti se začínají podobat oněm turistickým atrakcím. Společných jmenovatelů tu najdeme opravdu velmi mnoho.

  1. Do turistických atrakcí se nejezdí na dlouho. Slouží jako výletní místa pro krátký pobyt. Podobně jako dneska mnoho korporátních společností.  Jen místo turistických známek se sbírají potvrzení do životopisu.
  2. Turistické atrakce se musí nabízet, musí mít hodně propracovaný marketing přitažlivosti a svůdnosti. A tak využívají všechny možné sítě, točí o sobě videoklipy, zaštiťují se známými celebritními jmény. A nabízejí mnoho a mnoho všelijakých benefitů: můžete si s sebou vzít psa, děti jsou vítány – máme tu pro ně školku – dokonce ani nemusíte chodit, klidně zůstaňte doma a jen se připojte – virtuální prohlídka zdarma…. Taková korporátní turistická atrakce ví, že dávno pryč jsou doby, kdy ona rozhodovala, koho vpustí na své území, dnes je to turista – zaměstnanec, kdo si vybírá.
  3. K turistické atrakci se návštěvník chová většinou dost macešsky. Spotřebuje, co mu nabízí, občas ukradne nějaký ten předmět na památku, pochlubí se na instagramu a zkritizuje na facebooku. Turistická atrakce se tomu snaží všelijak zamezit, udělat ještě zajímavější nabídky, najmout ještě zábavnější, stylovější a okouzlivější manažery, pardon průvodce, ale vše marno.

  4. Na turistické atrakci vydělávají většinou nejvíce ti, kdo jsou její součástí, ale ne jejím středem. Všichni ti hostinští, pouťoví prodavači, kejklíři, strážci parkovišť, uklízeči, taxikáři a drožkáři, prostě celá mohutná vrstva „zaměstnanců“, co si našla v rámci turistické atrakce nějaké pěkné teplé místečko, které se postupně stalo naprosto nezbytné proto, aby atrakce fungovala jako atrakce. Bolestí bohužel ovšem je, že myslí především na  své dobro a až v druhém plánu na dobro celku.  Takže klasický problém tzv. obecné pastviny, tu je jako vyšitý. Jinak řečeno, často to v korporátních společnostech – tedy turistických atrakcích – vypadá tak, že jeden kvete, ale na úkor druhého, a v celku společnost spíš nenápadně chřadne.

Kdo tedy ale tvoří střed? Střed jsou srdcaři, od toho střed. Srdcaři se většinou rekrutují ze zapomenutých se turistů. Jsou to stále ještě zarytí a vášnivý průvodci po temných zákoutích uliček vztahů, pamatují, jak to tenkrát bylo.Vyznají se a umí řešit.Turisté je vlastně mají tak nějak rádi, ale popravdě moc je nechápou, pomůžou jim jen, když je krize. Teplá místečka je potřebují, a tak jim občas uspořádají nějakou tu oslavu na jejich počest, resp. počet odpracovaných let.

  1.  V turistické atrakci se stále něco mění, aby se z podstaty nic nezměnilo. Nejhorší, co by se přeci mohlo atrakci stát, je změna sebe sama na něco jiného – tedy změna na ne atrakci/korporát.  Pro úplnost je třeba říci, že se opravdu někdy i podaří výrazně zlepšit vnitřní fungování i vnější obraz atrakce.  
  1. Turistická atrakce v zásadě nemůže po hostovi (všimněte si toho slova – hostovi) nic moc chtít. Mimo předem nadefinovaného – příkazy a doporučeními svázaného chování. Pro jeho kreativitu a nápady často není osobní naslouchač s odpovědností, je spolu s ním řešit.  Maximálně čeká na ty, kteří se nedají odradit, kniha, dotazník, webovka, kam může své připomínky psát.

     

Čím dobrým by se ale mohly korporátní společnosti inspirovat od pravých turistických atrakcí?

  1. Atrakce se umí se svými návštěvníky dobře loučit, dělají to s vědomím, že se může vrátit, doporučit. Mnoho korporátů má dobře zvládnutý proces přijímání, ale poměrně žalostný proces loučení, a to jak s těmi, u kterých nechtějí, aby odešli, i s těmi, které propouští s vnitřní úlevou. V korporátech si libují v anglických názvech – mohl by se tento proces jmenovat třeba escape management.
  2. Atrakce mají sezonní charakter a kalkulují s ním. Tato myšlenka je pro korporátní společnost skoro nepřijatelná. Jakmile se nedaří – je to průšvih a v podstatě panika. Jenže sezóny hojnosti a výkonu střídají i sezóny střídmosti a údržby. V korporátních společnostech, když je krize, spíše kohoutky utahují, než aby měly připraveny akce a projekty na zlepšení a kultivaci. A tak v korporátních společnostech vlastně velmi často chybí opravdový čas na rozvoj – když je výkon – děláme a není čas, když výkon není – řežeme a na rozvoj také není čas.
  3. Atrakce spoléhají na střední management – ten je maximálně zaměstnaný a pozor – maximálně samostatný -  v řešení problémů.  Střední management zároveň vnímá své poslání jako službu a osvětu pro turisty. Pokud se mu daří toto poslání realizovat, turisté s nimi setrvávají dlouho, stávají se příznivci nebo se často vrací.
  4. Atrakce se učí od sebe vzájemně – jejich top management opravdu strategicky a vizionářsky pracuje: objíždí, pátrá, komunikuje s „konkurencí“.
  5. Atrakce se soustředí  především na  srdce svých zaměstnanců, vědí, že když propojí silnou vizi s osobním posláním, mají vyhráno… Nemusí pak  ani tolik platit.

Mnohé korporátní společnosti dnes ještě pískají sebe-zahleděnou písničku o skvělosti být rozesetý po celém světě: vedení tam, IT jinam a výroba tuhle, daně zase jinde.  Jako vnější posluchač slyším, že jí začíná docházet dech, mnozí ji zkusili a po špatné zkušenosti odchází jinam.  Svět se začíná plnit turisty a jinými zaměstnaneckými bloudivci, ale o tom bude už další článek.

Oldřich Kvasnička - jednatel, kouč, lektor v Aperta, s.r.o.