Byl jsem požádán, abych promluvil na konferenci tajemníků konané letos v Táboře o manipulaci. Samozřejmě ne s těžkými předměty, či manipulačními vozíky. Ale o manipulaci mnohem jemnější a sofistikovanější -  o manipulaci mezi lidmi. A toť téma! Dva dny by se o tom dalo hovořit a týdny trénovat manipulační a protimanipulační techniky. Však to také na našich kurzech děláme. Ale zde jsem měl k disposici pouze hodinu a půl a cca 30 účastníků ochotných projít se mnou krátkou cestu vlastní předurčenosti k manipulaci. Ano, snažím se ve svých kurzech i přednáškách ukázat, že manipulace není záležitostí těch druhých, ale že spontánně (nevědomě) se k ní uchylujeme všichni. A velmi často. Řekl bych - skoro pořád.    Proč tomu tak je? Protože jsme vztahové bytosti a vztah je přímo živnou půdou pro manipulace všeho druhu. A tak jsem svou přednášku otevřel v tu chvíli poměrně odvážným tvrzením, že pokud jako manažeři (tajemníci) usilujeme o rozvoj vztahů na pracovišti, myslím tím osobních vztahů, vytváříme tím velmi úrodnou půdu pro bujení manipulací. Zjednodušeně řečeno. Čím lepší budu mít s druhými vztahy, tím lépe mi půjde je ovlivňovat. Je to přímočaře jednoduché, člověk, kterému jste totálně lhostejní (nemá s vámi žádný osobní vztah) je vámi takřka nezmanipulovatelný. Námitka přišla vzápětí. Ne všechny vztahy jsou přeci primárně manipulativní. Existují vztahy sdílející, protkané respektem k druhému, touhou spolupodílet se, víc dávat než brát… Připouštím, existují, všichni máme nakonec takové doma, ne…  Nebo je to jinak? Bohužel spíše jinak. Těch sdílejících je neskonale méně a je to hodně velká námaha se takové učit tvořit. Mnohem více je těch druhých – vlastnických. Už proto, že jsou de facto geneticky - evolučně vývojově -  výhodné, pak také proto, že ne všem se podaří dobře zvládnout důležité vývojové období v dětském věku, v němž se učíme vlastnit i dávat (ano skoro povinná odbočka k freudovské v nejširším slova smyslu psychologii). A v neposlední řadě má na nárůst vlastnicky pojímaných vztahů vliv i kultura, sociální klima. (Oči mi mimoděk sklouzávají ke knihovně, v níž založena kniha od E. Fromma: Mít nebo Být).

Zkusil jsem s účastníky drobné cvičení a rozdělili jsme se na tři skupiny, podle toho jakou kdo má tendenci v komunikaci (vztazích) zaujímat roli. V odborné literatuře se tomu říká „Dramatický trojúhelník“ a jeho objevitelem je psycholog Karpman. Brali jsme to trochu s humorem, ale přesto, nebo právě díky tomu, jsme objevili důležité souvislosti a skutečnosti. Tak předně každý máme tendenci se k jedné z rolí více či méně upínat – v komunikaci (vztazích) ji zaujímat. Jedna role se jmenuje Oběť, druhá Zachránce, v  třetím vrcholu trojúhelníku trůní Pronásledovatel. Podstatné je, že jedna bez druhé (třetí) se neobejde, a tak každá je potenciálně manipulativní, neboť si žádá doplnění. Vysvětlím: Oběť potřebuje svého Zachránce a   ten zase potřebuje někoho zachraňovat. Pronásledovatel hledá koho sprdnout, koho zkritizovat, komu ukázat, že to dělá špatně. Takovým někdo bude nesjpíš Oběť, ale může to být i málo šikovný Zachránce. Důležitá poznámka, role nejsou nikdy statické, ale roztáčí se jako kolo pekelného mlýna. Zachránce se stává za chvíli Obětí své omnipotence, neboť Oběť ne a ne se nechat zachránit, Pronásledovateli je co chvíli líto (cítí vinu) za to, že byl tak přísný a nekompromisní a přechází do role Oběti. Věřte opravdu se to dá hrát všelijak a hodně dlouho (celý život). Manipulace jen bují a kvete. Naštěstí existuje východisko. Je jednoduché i  těžké zároveň. Předefinovat roli. Jak? O tom třeba v nějakém příštím článku. A ti co byli na přednášce, nebo kurzu – ti už vědí. Měli jste přijít.

 P.S. A máte pravdu, jsem teď trochu manipulativní. Inu, co byste chtěli v článku o manipulacích. 

Mgr. Oldřich Kvasnička

Aperta, s.r.o.