Milí čtenáři,

ráda bych se s vámi podělila o svou zkušenost, jak mi jedno mrňavé štěňátko pomohlo přijmout fakt, že žiji ve světě, který je čím dál více pestrobarevný a učí nás posouvat hranice vlastního vnímání a předsudků. Potvrdilo se mi, že žijeme ve světě, který se mění. A my se musíme - můžeme měnit s ním.

               Naší fence Mie se v červnu narodila tři štěňátka.  Dvě fenky byly od začátku „zadané“ spřízněným chovatelům, z čehož vyplývá, že na prodej zůstalo jedno jediné štěňátko – pejsek Jorik Joy.

             Upřímně přiznávám, že mi opravdu záleželo na tom, aby se Jorik dostal do „dobré rodiny“, což v mých představách vypadalo jako idylická, sportovní, ale zároveň i trochu tradiční česká rodina, milující psy. A ještě jsem měla jedno speciální přání – chtěla jsem, aby rodina nebydlela moc daleko a bylo by tak reálné uskutečnit u nich alespoň občas návštěvu s cílem zjistit, jak se pejskovi daří. Jenže jak takovou rodinu najít?

                Naštěstí žijeme v době internetu!  Stačí o sobě dát vědět! Ale hlavně,  vědět co chci! A já jsem svou představu přeci měla. Tak jsem si podala inzerát.

               Záhy po jeho zveřejnění se mi ozvala paní Pavlína, která chtěla koupit pejska pro své rodiče a sestru, kteří se za měsíc budou vracet do ČR z dlouhodobé dovolené.  „No, tak tady prrr….!“, pomyslela jsem si. „Přeci nedám pejska někomu, kdo ani není fyzicky v ČR? Není snad paní Pavlína nějaká překupnice?“ běželo mi hlavou. Paní Pavlína neprošla mým prvním kolem výběrového řízení a tak jsme se spolu celkem rychle rozloučily.

                    Pokračovala jsem ve svém soukromém pátrání a nadále hledala zájemce o štěňátko. Začínala jsem být mírně nervózní, protože další vybraní kandidáti ze záhadných důvodů odpadali nebo nevyhovovali mým přísným měřítkům. A já? Čím dál tím víc „urputněji“ jsem naháněla svou představu o dokonalém zázemí pro našeho malého psího kluka. Běhala jsem po celém městě a zuřivě vylepovala inzeráty. Začínala jsem cítit stres. Pejskovi se blížil věk osmi týdnů a tudíž doba, kdy by bylo nejvhodnější umístit ho do nového domova. A moje ideální rodina? Nebyla vůbec, ale opravdu vůbec na obzoru…

                     V tom jsem si vzpomněla na paní Pavlínu. „Co ona? Měla by ještě zájem? Co kdybych o ní zjistila víc? Vždyť okruh zájemců se velmi zužuje.“  Zkusila jsem ji znovu kontaktovat a potvrdilo se mi, že pod sítem, které jsem prosela, zůstala zajímavá kandidátka, která o pejska projevila opakovaný a vážný zájem.  „Že by?“ Pomyslela jsem si.  Už jsem se viděla, jak mám po starostech s umístěním štěněte.  

               Jenže pozor! Teď přichází malá zápletka. Některé věci se prostě na první „uslyšení“ nedají poznat! V průběhu našeho druhého telefonátu se totiž ukázalo, že Pavlína a její rodina jsou Vietnamci.

              „Aha!“ Polkla jsem. „To by tedy znamenalo, že by náš  Joriček  žil v  komunitě Vietnamců?  Co má představa o tradiční české rodině? A co ta pitomá reklama na Bobika?“, běželo mi hlavou. Abych se zbavila pravděpodobně zbytečných předsudků, rozhodla jsem se vyzpovídat známé a přátelé co si myslí o Vietnamcích. Cítila jsem, že možná nastává čas svou původní, a poněkud urputnou představu přehodnotit.

         „Vietnamcům? Jsi blázen? Chceš, aby si z Jorika udělali švejžužu?“. „Těm? Vždyť pěstují marihuanu a neplatí daně!“, slyšela jsem z okolí. No, tak to jsem si pomohla! Kdybych pokračovala v této soukromé anketě, brzy bych nejspíš získala pocit, že jsem se zapletla s vietnamskou mafií.  Situaci naštěstí trochu vyvážila má sestra, která mě uklidnila informací, že má vietnamské sousedy a vnímá je jako pracovité, družné a slušné lidi. A tak jsem se rozhodla jít do neznáma a udělat si vlastní názor.

                 Pozvala jsem paní Pavlínu na návštěvu k nám, přesto, že se ve mně mísily různé pocity – trochu nejistota, trochu zvědavost, trochu tlak z toho, že nám běží čas a pejsek každý den roste. V hlavě mi stále hlodala myšlenka, že zrovna dnes, nejpozději zítra zavolá má ideální rodina a já pejska prodám jim, i když na mě Pavlína trochu tlačila, že pejska opravdu chce.

                 Zkrátím to. Představte si. Jsou to oni! No, ti Vietnamci. Oni jsou ta ideální rodina! Poznali jsme to během prvních pěti minut jejich návštěvy u nás. Prostě mi „padli do oka“. Působili jako slušní a sympatičtí lidé. Přijeli čtyři. Dva z nich byli sourozenci – Pavlína s bratrem. To oni chtěli koupit pejska pro svou dvanáctiletou sestřičku a rodiče. Ti byli naštěstí průběžně o všech krocích informováni na svou dovolenou ve Vietnamu, takže jsem byla ujištěna, že Jorik nebude žádné nevítané překvapení.            

            Mile mě překvapilo, že se všichni o pejska nejen opravdu zajímali, ale o plemeni samojedů měli zjištěnou řadu informací. Řekli mi, že si už rok přejí mít právě takového psa - samojeda. Žertovali, že Jorik má trochu šikmé oči, takže se jim podobá. Ukázalo se také, že mají dost prostředků k tomu, aby měl pejsek zajištěnou kvalitní stravu i veterinární péči. A perlička! Zjistili jsme, že rodina bydlí pár kilometrů od nás a tak bude možné vyrazit třeba občas na společnou psí procházku.

               Vietnamská návštěva se u nás zdržela skoro dvě hodiny a mohu říct jen tolik. Setkání s nimi bylo pro mě velmi obohacující, úlevné a předsudky bořící. Myslím, že Jorik získal rodinu, ve které nebude nikdy sám.  Přiznám se, že rodina Pavlíny na mě udělala takový dojem, že mi krátce problesklo hlavou: „Nechtěli by si k Jorikovi adoptovat také mě?“. J  

              No vymysleli byste to? Já teda ne! Moje poněkud křečovitá snaha hledat rodinu „snů“, mi teď s mírným odstupem připadá směšná. Najednou vidím, že pejsek svoji ideální rodinu od samého začátku měl. To jen já, zakletá do své představy, jsem to přehlédla a prožívala své „drama“.  

              A tak malá rada na závěr pro ty, kteří umí být tak „pěkně“ urputní jako já. Pojďme se nebát nechat se od života překvapovat! Vymysleme své „záměry“ a pak to tak nějak nechme být. Vždyť ono k nám vždy stejně nakonec přijde to, co přijít má.  Alespoň já, posilněna čerstvou životní zkušeností věřím, že život to dokáže vymyslet ještě o něco dokonaleji a barevněji, než bychom si to sami dokázali představit.

             A co na to říkala Mia? Jednou takhle večer jsem se jí „tajně“ zeptala, zda jí nevadí, že její Jorik bude žít ve vietnamské rodině. Tvářila se, že jí to vůbec, ale opravdu vůbec nevadí. Dokonce do pejska mírně strčila čumákem, jako by chtěla říct: „ Tak už běž, synku! Tam za brankou tě čeká nový život! Život multikulturní!“

                     

 

  „Měj se tam hezky, Joriku!

Petra Štětková

lektorka Aperta, s.r.o.