Na položenou otázku týkající se jeho pracovních zkušeností uchazeč uhnul očima doprava, mírně nahoru, opřel se ještě více do židle a založil ruce. Personalista, který vedl příjímací rozhovor tyto změny nezaznamenal. Díval se do svých poznámek. Uchazeč po chvíli začal odpovídat. Personalista si zapisoval. Měl v plánu odpovědi později porovnat s profesním životopisem, který získal o několik dní dříve.

Příklad jak vystřižený z množství knih pojednávajících o čtení neverbální komunikace. A jsou tu i další příklady zájmu o toto téma.

Potřebuji se naučit hrát poker, říká poloprofesionální hráč. Já tu hru neovládám, odpovídá odborník na neverbální komunikaci. To nevadí, asi se něčím prozrazuji, že tak často prohrávám. Řekněte mi to a já budu umět hrát poker.

Kdybych uměl rozpoznat, jak jsou na tom ve skutečnosti …, posteskne si zkušený vyjednavač, mé výsledky by byly výrazně lepší.

A to ještě večer poběží v televizi úspěšný seriál Anatomie lži.

Tyto příklady spojují minimálně dva principy: lhaní jako středobod zájmu zaměření se na nesoulad mezi slovy a řečí těla jako zdroj poznání lži. Proč narůstá náš zájem o toto téma?  

Žijeme ve světě zdůrazňujícího formu a tak potřebujeme umět rozpoznat, co je pravdivé a co nikoliv. Mnohdy nestačí jen líbí/ nelíbí. Je pro nás důležité vědět, jak to je. V době, která přeje množství příruček, jak vytvořit pěkný „obal“, ať již v podobě rad, jak správně odpovídat u výběrových řízení, jak se chovat u výslechu nebo jak být mistr vyjednavač… Chceme i obranu. A to jsou také rady, jak poznat lež. Někteří si řeč těla zjednodušili do rozpoznávání lží a transformovali tak sebe do chodících detektorů lži. Z jakých poznatků vycházejí?

  • Lžeme, protože se bojíme selhat. A stejně tak selháváme, pokud nebereme v potaz kontext.
  • Vytvářejme situace – povídejme si s druhými, třeba i o tématech, ve kterých se může lež ukázat. Nečekejme na příležitost.
  • Když někdo odpovídá na otázku, u níž zná pravdivou odpověď či o tomtéž vypráví, uhýbá-li očima doprava či nahoru – lže. Někdy stačí samotný fakt, že se najednou dívá jinam.
  • Vědomé lhaní způsobuje menší množství slin. A to je z chování rozpoznatelné.
  • Bezdůvodné mluvení o detailech.
  • Jezdit si prsty po nose je obdobné, jako když Pinocchiovi se při každé lži o trochu protáhl nos.
  • Klíčovým poznatkem je sledovat komplexnost změn, žádné dílčí gesto samo o sobě nemá přesnou vypovídací hodnotu. I detektor lži funguje na principu, že si nejprve ověří naše chování v normálních situacích (odpovědi na běžné otázky) a pak sleduje změny v našem jednání. 

Přes inspirativnost těchto rad jsem přesvědčen, že význam neverbální komunikace je širší. Hledejme, coby vztahové bytosti, v neverbální komunikaci spíše příležitost, jak se na druhé naladit. Znamená to druhé vnímat, být s nimi propojen. Ne jen pozorovat a překládat si negativní signály. Můžeme pak mít i pravdu, pokud jde o lži, ale nestaneme se oblíbenými partnery, s nimiž je radost se setkat. A jak se sladit s druhými?

  • Přizpůsobme tempo své řeči, výraz tváře i gest kontextu – druhému, tématu, času …
  • Zvolme obdobný, vhodný styl držení těla, sezení či oblečení.
  • Všímejme si, jaká říká slova a hodí-li se to, používejme stejná. 

Přeji Vám mnoho úspěchů v obezřetnosti i radosti ze setkání s druhými. A pro další inspiraci doporučuji knihu Lži na pohovce od I. D. Yaloma.

Mgr. Michal Knězů Mrvka
Aperta, s.r.o.

Článek byl otištěn ve Zpravodaji pro mzdové účetní a personalisty č. 4/2014.