Několik dní před koncem kalendářního roku jsem navštívil jednu z poboček stavební spořitelny. Nebyl jsem jediný, kdo se v danou chvíli rozhodl využít jejich služeb. A tak jsem při čekání byl svědkem jednání se dvěma klienty přede mnou. Prostory jsou koncipovány tak, že nelze nevidět, nelze neslyšet. Byla radost pozorovat způsob jednání poradkyně. Byla velmi usměvavá, nabízela cukroví klientům, vyptávala se na průběh Vánoc a v závěru jednání přála i vše dobré do nového roku. Nejenom příjemný způsob jednání spojoval klienty přede mnou. V obou případech uzavírali nové smlouvy. Navnaděn jsem přišel na řadu. Jak už to bývá, když člověk něco očekává, může být nemile překvapen (jeden z typických postřehů skeptiků či Murphyho zákon?). V okamžiku, kdy se ukázalo, že nejsem nositelem nové smlouvy, ale pouze otázky, zažil jsem jiné jednání. Bez otázek, bez aktivity, bez úsměvu, bez cukroví, ani na přání do nového roku nedošlo.

Naše rodina je klientem této stavební spořitelny dvanáct let. Poradkyně naši historii viděla v počítači, když hledala odpověď na mou otázku. Mimořádný zážitek? Bylo by chybou z něho vyvozovat větší závěry? Nemyslím si. Má zkušenost z podobných situací není příliš odlišná. Když se shánějí noví klienti, tak jsou nošeni na rukou, je jim slibováno, ale o ty stávající se příliš nikdo nestará. Ty už máme, potřebujeme další. Není to jen v rovině klientské, ale třeba i zaměstnanecké. K dlouholetým pracovníkům se přistupuje jako k samozřejmosti.

Možná, že budeme pořád shánět nové a nové klienty, zaměstnance, životní partnery …. A o to usilovněji, oč o ty stávající - prý jisté - budeme přicházet. Nebo to zkusit jinak? Přikláněl bych se k tomu. A tak věřím (není to úplně racionální), že při návštěvě nejenom pobočky stavební spořitelny se mi dostane minimálně takového jednání, jaké zažívají nositelé provize pro zaměstnance.

Michal Knězů Mrvka
Aperta, s.r.o.