Procházím knihkupectvím a ztrácím orientaci. Jsem v sekci osobního rozvoje a zraky mi přechází z všemožných titulů, co radí, jak se mám chovat, abych byl úspěšný. Hledám nějaký, který by také napověděl, co nedělat. Bohužel, takový nevidím. „Jsi staromódní“, v duchu se kárám.  „Dnes?  V době pozitivní psychologie, pozitivního koučinku, pozitivního tréninku,  pozitivních návodů a kuchařek na cokoliv, ty hledáš, co nedělat?“  Ano, hledám.

Včera jsem seděl vedle své klientky. Ekonomická ředitelka to je v práci, zvídavá, aktivní, schopná by se dalo napsat. Teď dlouho unavená, jako mnozí jiní, vedle kterých takto sedávám. A poslyšte, únava to je špatné slovo. Nejsou unavení, jen tak vypadají, jsou uondaní, umoření. Sedí v „oupnspejsech“ u svých počítačů a v hlavě jim bziká všechen ten stabilní šrumot, řítící se na ně ze všech stran.

Ano, opět jako už tisíckrát, jsme vylili s vaničkou dítě. Open space vznikl na základě inspirace tvorby počítačového programu Linux. Ten dávalo a dává dohromady mnoho nadšenců často ze svých osamocených bytů. Krásný nápad, pojďme je dát dohromady a budou z našich firem vypadávat takové nové inovativní produkty, zrychlíme komunikaci, zlepšíme spolupráci, zvýšíme sociální kontrolu (to se neříkalo a neříká, ale je to tak).

Open space nejsou pro každého a pro celou řadu činností se absolutně nehodí. Tak například introverti: Ti potřebují pro svůj dobrý výkon mnohem méně vzruchů a impulsů, než extroverti. Podle jednoho z četných pokusů si extroverti nastavovali pro ně optimální úroveň hladiny hluku ve sluchátkách na 72 decibelů, introverti na pouhých 55. Pro srovnání:  běžná lidská řeč je asi 50 db a zazvonění telefonu 65 db.

A co ti zaměstnanci, po nichž se chce kreativita či mají úkoly vyžadující plné soustředění. Mám pocit, že jsme hodně zapomněli na to,  že těmto  dvěma činnostem, mají-li být efektivní,   pomáhá samota a možnost se plně soustředit. V důsledku možná víc než  týmové brainstormingy a kreativní  meetingy. Krom toho, jsme-li sami, uděláme často víc, neboť přestává působit tzv. efekt sociálního zahálení.

Chtěl bych své klientce ekonomické ředitelce a mnohým jiným pomoci. Prý jako kouč nemohu. Škoda. Kdybych ale měl tu moc, zrušil bych celou řadu otevřených kanceláří.   Vybudoval  místnosti pro jednoho, dva.  A na ně umístil ten jasný a srozumitelný červeně svítící nápis NERUŠIT (pamatujete ho?).  A šel bych dál,  zrušil bych permanentní úřední dny. Proboha, jak se mají ti chudáci úředníci soustředit, když je stále někdo vyrušuje (možná by ubylo chyb, paradoxně se řízení zrychlila a nebylo nutné tolik úřednictva). V  kavárnách, restauracích a veřejných prostorech bych vypnul hudbu anebo ji alespoň maximálně ztišil. Možná bychom si v nich pak víc povídali a skutečně si tedy i něco řekli. Což tedy byl jejich původní smysl a  doufám, že stále ještě je.

K rozcvičkám, které se některé firmy pokouší implementovat do řízení,  bych přidal  hodiny soustředěné pozornosti, kdy je zakázáno rušit kolegy a manažery maily, dotazy  a poradami. Porušení bych trestal povinným strategickým meetingem v prostředí diskotéky. 

Být Pánem Bohem, vrátil bych  lidem naší moderní civilizace nerušené rozjímání  a přemýšlení. A protože to už hodně z nás  neumí, alespoň bych nějak zařídil, abychom ubrali v bláznění po tzv. moderním vyučování týmového a skupinového učení a začali děti učit být nejen s druhými, ale i sami se sebou.

Jenže Pánem Bohem nejsem, a pokud on existuje, myslím, že to je právě ON, kdo naprosto Nerušeně si hoví sám v sobě. Protože jinak… no to by se  z toho už  musel dávno zbláznit.

Hmm, anebo… že by autista…?                                                                    

Mgr. Oldřich Kvasnička