Během července jsem učil svého tříletého syna jezdit na kole bez postranních koleček. Syn dělal velké pokroky a po pár dnech již zvládl projet slušnou trasu. Navíc učení nebylo ani pro jednoho z nás příliš nepříjemné, protože jsme jeli na doping, většinou v podobě nanuku (syn) a piva (otec).

Kromě sdílené radosti z jízdy mě tyto chvíle vedly k úvahám nad dovedností tak složitě získatelnou, jakou je právě stabilita. V počátku našeho učení jsem se ocitl v situaci, kdy jsem se mu snažil předvést a vysvětlit, jak se vlastně na tom kole má udržet. Díval se na mě s mírnou skepsí, následně sebral odvahu, rozjel se a častoval mě výkřiky: „Pozóór jedu úplně šáááám!! Tatínku jedůůů!!“ a podobně. Kromě starostí, v kterém roští jeho jízda skončí a jestli mám v batohu dezinfekci a náplast mi blesklo hlavou, jak je fajn jít do některých věcí s čistou hlavou bez vědomí řady souvislostí a rizik.

Umět udržet stabilitu se nedá naučit, to se musí jen zkusit a pak už není o čem mluvit. Když jsem se následně doma podíval do slovníku na přesnou definici, co to ta stabilita vlastně je, tak jsem byl rád, že mému chlapci jsou právě ty tři roky. Posuďte, prosím, sami: stabilita tělesa závisí přímo úměrně na hmotnosti tělesa, nepřímo úměrně na výšce těžiště ve stálé poloze a přímo úměrně na výšce těžiště ve vratké poloze. Jak vidíte, není to žádná legrace. Naštěstí můj malý syn nic o těchto a jiných definicích neví a stabilitu udržuje bez všeho vědění velmi dobře.

"Přeji nám všem dostatek stability nejen na kole a také nejen v průběhu zbytku léta."

PhDr. Milan Adamec
externí lektor Aperta, s.r.o.
ředitel SOŠ Jablonecká Liberec