Plesová sezóna je stále ještě v plném proudu. V kulturních kalendářích se to ještě hemží daty plesů a naše osobní kalendáře se plní. Alespoň tedy některých. Už se začínáme dělit a už se dělíme. Nejprve tu máme skalní plesavce a plesavky. Ti nepropásnou snad žádný, snaží se stihnout, co se dá. Pak jsou samozřejmě zavilí odpůrci, ti, kteří by na ples nešli, ani kdyby... ani kdyby tam byli úplně sami, prostě už to slovo v nich vyvolává odpor nepřekonatelný. Pak je ještě třetí strana, to jsou ti, kteří sice jdou, ale jen proto, že byli přinuceni. Odbudou si to jednou až dvakrát povinně a mají pokoj. Tak, mám dojem, že tenhle třetí případ - plesací spor -  se táhne nejen společenskými skupinami i našimi domovy. Jeden partner by plesal, až by podrážky prošoupal, a druhý by byl nejraděj jen sám doma, maximálně tak s přáteli.

Ale i pro vás, kteří vůbec, ale vůbec nejásáte, když slyšíte, že byste na něj měli jít, může být ples malou lahůdkou, vybočením ze stereotypu, hříškem proti zažitosti. Nebo taky projevem dobré vůle a tolerance, i když nevěřím, že to musí být až takhle vážné. Vždyť ples je hlavně zábava a odpočinek. Ještě pořád je zima, i příroda říká odpočiň si a relaxuj, naber sílu. Jejího hlasu se dá vyslyšet, třeba i odpočinkem plesovým. Takže vzhůru do plesového víření a hýření. Volná zábava se koná, i když…

… i když ples je, tedy doufám, že ještě stále, taky společenská událost, na kterou se všelijak zvláštně připravujeme: oblékáme a voníme, prostě vnějšně pulírujeme a vnitřně ladíme. Když se to podaří skloubit, je to pohoda a harmonie. A v té je pak možné zažívat pohádkové chvíle, kdy muži dávají ženám najevo, že jsou viděny a že jsou krásné, a ženy mužům, že jsou slyšeni a že jsou, ach, tak zábavní. A muži, posíleni zájmem, jsou ještě zábavnější a ženy, zahrnuty obdivem, jsou ještě krásnější a všechno to pak skončí hádkou „Zase si koketovala s každým chlapem, zase si voblboval kdejakou ženskou". A je po harmonii a pohádce. Domů jde každý sám, nebo sice spolu, ale nakvašení až běda.

Kde kdo to zažil, to podstatné z plesu – tanec a veselost -  bylo přehlušeno jinou vřavou. Rád si připomínám původní význam slova plesati. Je ze staroslověnštiny, kde znamenalo tančiti, jásati. Rád proto, že mám rád tanec. Ne že bych byl kdovíjaký tanečník, ale tanec má pro mě v sobě spoustu významů, je plný emocí náznaků a symbolů, nedořečených nabídek a tajnosnubných příslibů, je v něm erotika i cudnost, vášeň i střídmost. Má moc měnit náladu a ovlivňovat ducha i tělo. Většina důležitých životních událostí je spojena s tancem. Svatební veselí je zahajováno sólem pro nevěstu a ženicha, pohřební hostiny končí tancem. Je to záležitost hluboce intimní, ale zároveň vysoce společenská. Zkrátka je pro něj potřeba mít v sobě krom pohybových a sluchových vloh a kusu exhibicionismu také nějaký zvláštní cit pro partnerskou komunikaci.

V tanci, stejně jako v partnerství, musí někdy jeden vést a druhý se nechat vést. V tanci, stejně jako v partnerství, se to občas střídá. A do třetice, v tanci nás to může bavit i nebavit, může v něm být ladnost, lehkost a souznění, ale i křeč, prkennost a boj - stejně jako v partnerství.

Inu, pamatuji si na písničku našeho zpívajícího právníka Jahelky: "…na pláže, na pláže, tam se všechno ukáže." Možná platí, že na plesech taky. (Rým jsem nenašel.) Přeji dobrou zábavu.

Oldřich Kvasnička
Aperta, s.r.o.