Podobnosti a jinakosti první, rodinné …

Sotva se miminko narodí, hned se členové rodiny, přátelé i cizí lidé pouštějí do zjišťování komu je podobné. Čí má ta naše holčička oči? A čelo má jako její babička. Ten kluk má tátův výraz. Nebo je dokonce celý děda? Přes fyzickou podobnost chceme spatřit pokrevní spřízněnost a tudíž ujištění, že dítko je opravdu NAŠE. V tomto hlubinném propojení mezi výchozím centrem, naší rodinou a novým, dítětem, je základ budoucího vztahu. Proto neumění přiřadit podobu novorozence nás znejišťuje, jinakost je přímo podezřelá.

A když se o pár let později, začne dítě vymezovat vůči svému okolí a chce mnohé jinak, lépe to okolí snáší, pokud si může vypomoci stejností. „Jeho táta byl v tom věku úplně nemlich to samý“, prohlásí někdo z pamětníků. V časech puberty u některých z nás touha se odlišit graduje. Magnetizují nás lidé, kteří jsou jiní, než jsem já. Jako kdybychom si od nich chtěli něco půjčit, co nám chybí a učinit je tak svým. Stojíme o taková přátelství i lásky. Mají sílu nás posouvat do nových světů.

A s dalším přibývajícím věkem je opět mnohé jinak. Spíše posilujeme onu shodnost. Už tolik neplatí, že protiklady se přitahují, spíše: svůj k svému. I životní partnery si takové vybíráme, minimálně ti, co se poučili a nechtějí opakovat stejné chyby. A byly to omyly? A neuzavíráme se příliš všemu novému?

Stejnost a jinakost potřebujeme ke svému životu. Hlubokým, zásadním sladěním se nám vše začíná a zároveň nás kotví, abychom se skrze jinakosti mohli rozvíjet dál.

 

Podobnosti a jinakosti druhé, pracovní …

Jistým druhem zrození je i nástup nového pracovníka do organizace. Výběrové řízení je racionalizovanější formou hledání podobnosti. Podstatné je, zda zůstaneme na povrchu a zaměříme se na stejnost věkovou, vzdělanostní, názorovou či zamíříme do hodnotových hloubek. Pokud učiníme hlubší ponor, můžeme najít obdobné pouto loajality, jako je to genetické.

Stejně jako jsou u dítěte důležité první roky, je tomu tak i u nově nastoupivšího. Proto tolik záleží na kvalitě adaptačního procesu, proto jsou první tři měsíce v novém zaměstnání srovnatelné s prvními třemi roky života. V práci je bohužel na vše méně času. A jak pracovní slaďování stejnosti a jinakosti pokračuje dál? Ti „jiní“ se mají spíše přizpůsobit nebo vstřebáváme jejich jinaké zkušenosti?Chceme slyšet jinaké názory na poradách, řešitelských schůzkách či v rozhovorech?Co chceme od talentů: stejně a lépe nebo jinak? Umí nadřízení poodstoupit a vytvářet tak prostor pro nové? A vypomáháme si tím, že v tom podstatném: vizi, v hodnotách, jsme stejní?

Každá jinakost je odchylka od základního, obvyklého, většinového. Existuje takové centrum objektivně nebo je jen subjektivně vnímané? Jinakost může centrum obohatit i jej zničit. Je to otázkou míry pevnosti onoho centra i charakteru oné jinakosti. Jsou náš tým, oddělení, organizace natolik pevné, že unesou jinakost, kterou získáme na síle? A jak to zjistíme? Jedině tak, že se otevřeme „pokusům“.

Michal Knězů Mrvka - jednatel, lektor, kouč Aperta, s.r.o.