Je krásný srpnový víkend. Toulám se krajinou v blízkosti Adršpachu. Už stoupám asi do třetího kopce. A najednou si pro sebe říkám, proč to dělám. Co mě na tom tak baví?

Napadá mě mnoho zajímavých věcí a začínám si je spojovat se svou osobností.

·         Kopec je jasný cíl a jeho zdolání mi přináší pocit naplněnosti.

·         Cesta vzhůru není nikdy úplně jednoduchá, mnohdy je kamenitá, klikatá, … Často opravdu stěží popadám dech, ale jak stoupám a blížím se k samotné špičce, stoupá zároveň adrenalin a to je skvělý pocit, který si vždy vychutnávám.

·         Některé kopce jsou opravdu vysoké a jejich vrchol není pořádně vidět. Pak je to cesta do neznáma a o to více je to pro mě zajímavá výzva.

·         Většina vrchů, na které mířím, má úžasný rozhled. Mám ráda přehled a pohled do dáli. Hlavně mám ráda, když vím, kam se to dívám a co to vidím.

·         A třešničkou bývá rozhledna. To je odměna navíc, i když je to mnohdy ještě dřina ji vyšlápnout.

·         Některé rozhledny už mají velmi jednoduchou konstrukci, a tak stoupám po schodech do nebe, které jsou často z mříží, držím se jen jednoduchého zábradlí s obrovskými dírami. To mívám i trochu strach, zda tento „úkol“ opravdu splním. Ten strach je u mě hnací silou být tam co nejdříve.

·         Kopec je zdolán, cesta zpět je uvolněná, radostná. Ale mnohdy i náročnější než ta na vrchol. Přesto už přemýšlím a plánuji, jaký kopec zase zteču.

Nebyla bych to já, kdybych na své cestě nějaký ten kopec nezdolala.

A jak to máte vy?

 

Věra Růžičková

Key Account Manager