Děti běhají po zahrádce a hledají ředkvičky, které už vyrostly „dost“, mlsně obcházejí záhon s jahodami a vzájemně se přesvědčují, že ta zelená je spíš červená, a že je třeba jahůdku ochutnat, jestli už je zralá. Pozoruji je z okna kuchyně, parapet je zaplněný sklenicemi, ve kterých se louhuje jitrocel naložený na sirup pro podzimní kašlání a omamně vonící květy bezu na bezinkovou šťávu. Letos jí bude dost na celý rok!

Pro mě tento čas voní dálkami a přísliby poznávání nového. Stejně jako ta popisovaná „zahrádková“ idyla nenastává denně a končí prvním sporem o to, kdo utrhl víc zelených jahod a prvním zásahem ředkvičkou do hlavy. Tak i čas na to odpoutat se od všednosti a vyrazit na cestu je pro většinu z nás vzácností a je třeba si ho vážit. Co víc, je třeba si ho užít a prožít. A je jedno jestli ležením na mezi za humny a pozorováním „beránků“ na obloze, posezením s tureckým starcem, který nás procházející za parného poledne kolem jeho domku, pozval na sklenici vody nebo výstupem do majestátných výšin několika-tisícovky. Důležitá je možnost vidět náhle věci z větší dálky, zblízka, z nezvyklé výšky; zkrátka jinak. Často pak i naše vlastní existence „tam doma“ vypadá z odstupu jinak. Tak nějak méně naléhavě a závažně.

Je důležité ukazovat dětem svět z různých pohledů. Učit je, že když my žijeme takto, nemusí to být jediný možný a už vůbec ne stoprocentně správný způsob. K tomu abychom pochopili jinakost, je třeba ji zažít. Teprve pak je možné ji respektovat a učit se z ní. První setkání s vnějším-jiným-světem může být návštěva u kamarádů: „Nemuseli jsme si večer čistit zuby a mohli jsme koukat na tři pohádky v televizi! Jo a sladkosti nemají schované v kuchyni na skříňkách, jako my a můžou si je brát, kdy se jim zachce!“ nebo „Vůbec nemají televizi a k večeři jsme měli takové zelené šišky! Jejich táta nám před spaním vyprávěl dost hustý příběhy! A můžeme mu říkat Petře!!.“ Může se stát, a dřív nebo později se tak stane, že po návratu z takto vydařeného víkendu už nejsme maminka a tatínek No. 1. V hitparádě cool rodičů budeme odsunuti za Martinovu maminku, co má doma tři koně a Amálčina tatínka, který má krásný auto a jezdí „fakt“ rychle. Našim dětem se zkrátka poodkryjí hranice poznání. Pokusme se upozadit skučící ego a dopřejme jim jejich úsudky a hodnocení. Dovolme jim rozšířit hranice toho, co budou vnímat jako normální a snad se nám podaří vychovat z nich lidi s rozhledem respektující odlišnosti jiných. Dopřejme tedy jim i sobě ty tolik potřebné výlety jinam.

A protože nás dospělé už většinou tolik nepřekvapí, že Tonda téměř nečte a Marie peče zásadně bez použití cukru a vajec a na obědvání čokolády a nepřizpůsobení rychlosti jízdy stavu vozovky máme poměrně jasný názor. Nezbývá než si pro ten jiný pohled vyrazit někam dál!!
Tak šťastnou cestu, příjemné léto plné zážitků a dostatek JINÝCH POHLEDŮ.

Dobroslava Stránská
Aperta, s.r.o.