Mám rád ten čas, kdy z polí a luk mizí sníh. Líbí se mi obrazce z mokré hlíny a trávy, které vyvstávají zpod nánosů sněhu, jak staré malby ukryté v přemalovaných obrazech. Někdy se zastavím cestou domů, vystoupím z auta a koukám do krajiny, pouštím fantazii na špacír, čichám přicházející jaro a těším se. Líbí se mi syrové jaro a líbí se mi, když Velikonoce zapadají svým příchodem právě do něho. Jsou syrové podobně jako měsíce, v nichž se slaví. Nejsou tak jednoznačně pozitivní jako Vánoce, tak myslím, že s nimi máme trochu potíž. Křesťanský příběh o smrti a vzkříšení, který v sobě nesou, je koncentrované drama, pro něž ne všichni mají pochopení. Pohanské rituály pomlázek, zajíčků, vajec, ale i vynášení Morany se zase staly více folklórem než smysluplným prožitkem. Těch pár dní od Škaredé středy do Velikonočního pondělí jsou vlastně podobné jako ta tající pole. Příběhy se v nich překrývají, vzájemně na sebe působí a výsledný obraz je pak takový, jak ho nastíníme a vidíme. Vyškrabuji z něho ve svém nitru, podobně jako babičky vyškrabují ornamenty do vajíček a podobně jako jarní déšť se sluncem do sněhových plání, metafory naděje. Naděje, že smrtí nic nekončí, že samota je děsivá („Bože proč jsi mě opustil“, volá Kristus na kříži), ale že rány vždy někdo ošetří, že nové se rodí těžko a že je třeba tomu pomoci, že aby nové mohlo přijít, je třeba staré zahodit či spálit jako jarní suchou trávu a vždy se najde někdo, kdo má to odvahu to udělat, že jiskření mezi ženskými a mužskými se ze světa snad nikdy neztratí a že až malí koledníci vyrostou, nezapomenou na to, že byly dětmi. Mám rád ten čas, kdy z polí a luk cítím přicházet Velikonoce.

Oldřich Kvasnička
Aperta, s.r.o.