Upravit stránku

Prosím, než budete číst dál, nasaďte   svoje růžové brýle. Ošíváte se? Zbytečné. Každý nějaké máme. Jak se jen ty vaše jmenují? Skvělý manžel? Úžasné děti? Kompetentní manažer? Věčné zdraví? Ještě věčnější mládí?  Parádní  single život?  Perfektní práce? Nebo také:  Nepotřebuju… Nevadí mi…  Je mi jedno… Tohle je na nic… Nezáleží mi… Ani jsem to nechtěl… 

 

Víme, co v životě  lakujeme na růžovo? Ale ano, zčasta víme. Jedny takové růžovky, které nám na nose už začínají trochu přirůstat,  bych chtěl teď na chvíli s vámi odložit. Budu totiž psát o růžových brýlích psychologie pozitivity. Ne, nechci hanit  pozitivní psychologii, určitě má svůj smysl a spousty dobrých a užitečných rad a postřehů.  Co je ale opravdu nebezpečné je to, co  z ní udělala komerce různých kurzů, blogů, youtuberek, hlasatelů nového životního stylu apod. Z pozitivní psychologie se stala komerční masáž pozitivity umístěná do slevomatu pod kolonku seberozvoj nebo vedení lidí, případně výchova. Proč slevomat? Protože slevomat křiví skutečnost, vymazává celou řadu věcí, které nejsou ve slevě, vybírá jen něco a nabízí to jako velmi výhodný obchod. A takto začínáme pracovat s emocemi. Ty ne-pozitivní se jaksi do života nehodí. Jejich prožitek je dokonce mnohými i námi samými  interpretován   jako něco nesprávného.

Pak  problémy už jsou jen výzvami, starosti musíme hodit za hlavu, na svět je důležité se  dívat pozitivně, děti hlavně ať se nestresují - třeba zkoušením nebo psaním úkolů (ale že snad až polovina jich žije v rozvedených manželstvích je tak nějak v pořádku… - to jen na okraj).  Ne-pozitivní emoce do koučinku nepatří. A  podřízené máme motivovat především radostí. V práci jde především o to, co nás baví, chodit chodbami firem je nutné s pusou od ucha k uchu a na teambuildingových akcích se  nosí vyřvávat „to dáme“.  Jsem teď ironický, vím. Záměrně. Chci naznačit absurditu celého toho povyku kolem pozitivity. A chci vás, čtenáře, od teď v pokoře a spíše tichu pozvat do světa vymazaných emocí.

 

Tak třeba smutek. Smutek je emoce sblížení. Pomáhá pochopit druhého. Vyprahlé vztahy potřebují vláhu a tu dokáží  dodat slzy smutku, že se cítím  sama/sám. A to víc než další společný nudný pobyt ve welness hotelu. Smutek je také emoce pomalosti. Nejde být smutný rychle. Smutek chce svůj čas. A je na nás, abychom mu ho dali.  Smutek je intimní záležitost s nárokem na veřejnou ochranu. Dřív, když jsme  ještě smutní mohli být, se nosily na znamení černé proužky na rukávech a všichni věděli, že dotyčný/dotyčná vyžaduje zvláštní – jemné ohledy. Dnes řekneme, že jsme v depresi a kamarádi nás pošlou pro prášky. Taková hloupost. Smutek a deprese jsou každý z jiného světa. Deprese ze světa bez příčiny. Ale smutek, ten příčinu má. A dokáže ji vykreslit v nahém světle a dá tak prostor k vyrovnání a  změně.

 

Hněv – další emoce v nemilosti. Možná proto, že jsme ji pomotali s hostilitou – dlouhodobým nepřátelským postojem.  Jenže, když si zakážeme se  hněvat, vydáme se na pospas násilí druhých. Hněv je emoce, která nás informuje o nebezpečí, chrání nás a dodává energii  k ochraně  velkých  hodnot i malých úspěchů.  Projevený hněv navíc umí tlumit jak fyzickou tak psychickou bolest. Vymazat hněv, to není ani příliš křesťanské. Vždyť i Hospodin se mnohokrát „spravedlivě rozhněval“. A pak i litoval, že jeho hněv až  tak spravedlivý nebyl. To se tak  může stát.  Hněv a omluva k sobě patří jak bratr a sestra. A omluva je mimo jiné důkazem naší snahy hněv kultivovat, naučit se s ním dobře zacházet. Hněv také pomáhá vymezit vlastní prostor, když do něho někdo neoprávněně vstupuje, nebo v něm dělá skutky, které nás ponižují či jsou jinak nepříjemné. Ano, s hněvem je důležité se naučit zacházet, ale ne tak, že ho  prohlásíme za špatný a nepatřičný.

„Mám strach, že to nedám.“ Mám strach, že o něho/ni přijdu“. „Mám strach, že mě šéf zabije.“  Takhle podobně mluvíme, strach v hlase, ovšem  to nutně neznamená také srdce v kalhotách. Strach dokáže být obrovským motivátorem. Ze strachu vznikly a stále vznikají velké věci. Ano, strach se dokáže zlomit do zbabělosti, ale také si umí podat ruce s odvahou. V raných dobách objevení Ameriky do ní odešlo mnoho lidí ze strachu o svou víru, pro níž zde v Evropě byli pronásledováni, ale s velkou odvahou cesty do neznáma za svobodou. A neznám mnoho podnikatelů, kteří by nezažívali obavy a strach o úspěch, který chtějí mít, nebo o zaměstnance, kterým dávají práci.  A to je právě žene  dál, nutí lépe a víc pracovat, vymýšlet a řešit. Strach je emoce, která nás chrání a zachraňuje. Bez strachu neumíme poznat nebezpečí. Děti je potřeba naučit jak důvěře tak strachu.

Až se zase  někdy otřesete odporem, vzpomeňte si, že jste teď právě  zažili emoci, která je cíleně zaměřena na ochranu života ve všech jeho dimenzích: tělesné, psychické i duchovní.  A věřte jí. Většinou se to vyplatí. A nemusí jít zrovna o jezení syrových mušlí, oliv či koprové omáčky.  Odpor často vyjádřený jako pohrdání či hnus, není zrovna příjemná emoce, to je pravda. Ale kdyby odporu  nebylo, hrozilo by nám otrávení jedy, podvedení od různých šmejdů všech úrovní a druhů. Odpor nás orientuje od špatných lidí k dobrým. Pomáhá nám udržet vlastní sebeúctu.  A bez schopnosti se správně zhnusit bychom nebyli schopni ani spravedlivých soudů nad těmi, kdo brutálně napadají či ničí naše hodnoty.

Na posledním studiovém albu Michala Prokopa je písnička, v níž se zpívá: „Slova znáš, a nerozumíš textu“.  Mám ten verš moc rád. A zároveň se bojím, aby jednou nezněl něco jako „slova už neznáš a tak nemůžeš rozumět textu.“ Slevomat povrchnosti a redukce slov na ta IN a OUT  pracuje neuvěřitelně rychle a dost  efektivně. Jenže v pestrém světě různých emocí pozitivních i ne-pozitivních se slova, která známe, dokáží propojit do celkem srozumitelných textů.  Možná v nich žít nebude vždycky krásné, ale dobře… dobře tam je.

 

Oldřich Kvasnička - jednatel, kouč, lektor v Aperta, s.r.o.