Máte rádi rituály? Rituály mohou být záležitostí čistě individuální, ale ve svém důsledku věcí návykovou. Takže buďto je máte rádi, nebo nikoliv. V případě, že nikoliv, stáváte se v životě často nedobrovolným rukojmím v určitých ročních obdobích. A s větší či menší nevolí čelíte strhujícím davovým, společenským tradicím. Na Velikonoce s nechutí barvíte vajíčka a necháte se v rámci společenského veselí nedobrovolně seřezat pomlázkou. Nebo na Vánoce trávíte  večery u mísy těsta a lepíte linecká kolečka, která pak raději rozdáte, aby vám doma nepřipomínala ten ztracený čas u kuchyňské trouby. Rozhodně chápu, že společenské rituály nemusíme všichni prožívat stejně nadšeně.

 V případě, že patříte do skupiny milovníků rituálů, rozhodně právě nadchází období pro vás jedno z nejkouzelnějších. Naši lásku k velkým či malým osobním rituálům do nás zanesly již v dětství naši rodiče. Například u nás doma se z běžné úklidové neděle s prvním adventním dnem, stává malý svátek. Již od soumraku, který se v zimě vkrádá od čtvrté hodiny odpolední, padne nostalgická atmosféra. Možná se dá říci, že i práce, vždy přesně načasovaná a pravidelná, může být rituálem. A tak je rituálem našeho syna, nosit navečer dřevo na topení. Hořící a praskající oheň v krbu svede rodinu k jeho teplu na gauč. Dcera miluje čaj a tak vaří do konvičky pro všechny. Z kuchyně se nese typická vůně skořice a jablka a kouří se z šálků. Na stůl umisťuji pečlivě nazdobený věnec a zapaluji na něm první adventní svíčku. Zhasnu velká světla, ztlumím jas lampičky a nechám vyniknout pouze zlatavá, mihotavá světla z krbu. Malý plamínek dominuje středu pokoje a poutá pozornost. Ladí naše myšlenky a možná je i pojí. V tu chvíli se dostavuje melancholie a také povolený „zevling“, ten krásný pocit nicnedělání.

Netrvá dlouho a přichází 4. 12. svátek všech Barborek. Již tradičně myslím na mou milou švagrovou, ale mým pravidelným rituálem je, že jí přes den popřát zapomenu a doháním to večer. „No, nebyl čas“, omlouvám sebe a svůj nechtěný zlozvyk. Ale díky tomu ještě večer běžím na zahradu a trhám pár větviček z naší třešně. Větvičkám se říká barborky a  jejich trhání 20 dnů před Štědrým dnema dávání doma do vázy, je starý lidový adventní zvyk. Pěkně rozkvetlé barborky o Vánocích symbolizují nejen příchod nového světla, ale připomínají nám i právě proběhnuvší zimní slunovrat. Také to může znamenat, že se dívka, která barborku měla ve váze do roka a do dne vdá. Naše dcera má ještě na vdavky čas, je jí 14 roků, ale neboť jsme jí dali jméno Simona, slaví o adventu svůj svátek.

Stalo se velmi milou tradicí, že se na svůj svátek mění na jeden den v anděla. Jezdíme tradičně na Úštěk u Litoměřic k našim přátelům, kde se konají překrásné vánoční jarmarky. V tento adventní jarmareční večer létají z místního kostela na náměstí andělé. Nádherný tradiční zvyk, na jehož ztvárnění se sjíždějí dívat tisíce lidí z celého okolí. Tři dívky v bílých šatech, s andělskými křídly, rozpuštěnými dlouhými vlasy a hvězdou na čele, slétají z nejvyšší věže kostela. Ukotveny na důmyslné konstrukci letí nad náměstím. Andílci slétají za zvuku dojemné vánoční skladby, znějící vzduchem a vzbuzující husí kůži a jímavě působící na všechny účastníky, především pak na děti. V rámci překrásné vánoční atmosféry jarmarku zde lidé prodávají vánoční koláče, vídeňské štoly, vánočky, adventní věnce a snítky jmelí, jež si pak lidé mezi sebou věnují z lásky a s přáním zdraví a štěstí do následujícího roku. Na Štědrý večer pak pod větvičkou jmelí líbají své milované, aby pocit lásky po další rok nevyprchal. Našim štědrovečerním rituálem se stalo, že těsně před večeří popřeje hlava rodiny všem svým milovaným u stolu. Rituál nad štědrovečerní večeří s přejícími slovy, vytvoří silnou a příjemnou atmosféru večera, která nás všechny pojí a v níž se v našich dětech rodí nová láska k rituálům.

Eva Tesařová – lektorka  Aperta, s.r.o.