Upravit stránku

     Přichází muž ve vyšším středním věku. Čiší z něho charizma. Několik hlubších vrásek v jeho oválném obličeji naznačuje, že se umí mračit i smát. Hned při prvním zadaném úkolu si svou prezentací neochvějně získává sympatie šestičlenné poroty pozorovatelů. Nastupuje druhý úkol. Letitou praxí protřelý manažer stále exceluje a překvapuje hodnotitele i protikandidáty inovativními myšlenkami. Následuje třetí úkol, klasika. Vyplnění dotazníku. Čítá něco přes 100 otázek. Téměř každý uchazeč o zaměstnání si již něčím takovým prošel. A zkušený manažer – nejspíš hned několikrát. Tento, jak jsme se později dozvěděli, nebyl výjimkou. Tužka svištěla po papíře, občasné protření očí, pohled z okna. Další kandidáti jsou zhruba v polovině, on u otázky 30. V předchozích úkolech se nezdálo, že by trpěl nerozhodností, i když věci promýšlí nejspíš o něco složitěji a do větších detailů než ostatní. Že by nedokázal odpovídat na otázky občas více mířené na tělo, anebo snad přiznat sám sobě či hodnotitelům jaký je? To přesvědčivě vyloučila už první aktivita. Ostatní se blíží ke konci dotazníku, on se lopotí kdesi za polovinou. Čelo lehce opocené, obě ruce v napětí zapojené do vyplňování dotazníku - jedna svírá tužku, ukazováček druhé popojíždí po řádcích - a k tomu výraz prozrazující únavu. Píše dál.

     Mezitím jeho „soupeřka“ odchází do vedlejší místnosti k dalšímu, jemu ještě neznámému úkolu. Získává několik stránek podkladů, číselných tabulek, textů a především grafů. Jejím úkolem je zodpovědět předem dané otázky, které se k nim vztahují. Dáma v kostýmku mírně odměřeným tónem, popisně a zároveň velmi přesně, komentuje grafy. Když přijde na řadu onen ještě oči si mnoucí manažer, pokouší se o neutralitu výrazu ve stále unavenějším obličeji. Nadechne se, vydechne, pak zase nadechne a rozjíždí to. Prezentuje přesvědčivě. Je ovšem evidentní, že některá čísla evidentně plete - kdyby neměl na nose brýle, skoro by se dalo tipovat, že si je zapomněl. Každou chvíli si nějakou cifru „upraví“. K tomu však precizně vystihuje křivku grafu, bravurně analyzuje vývoj situace a uvádí fenomenální prognózu včetně vize, jaká strategie by byla vhodná pro následující období. Tato otázka ani v zadání přímo vyřčená nebyla. Po prezentaci, kterou započal poněkud odevzdaně, opět vydechne a už o něco lehčeji odchází vychutnat přestávku, kterou předtím kvůli dlouhému vyplňování nestihl.

      Šlo o Assessment Centrum (pozn. autora: AC = mimo jiné jeden z produktů v nabídce Aperty; je specifickým náročným výběrovým řízením, ve kterém nezřídka dochází k zátěžovým situacím a které napomáhá úspěšně obsadit obvykle důležité pozice). Jeho účelem bylo mezi šesti uchazeči vybrat dva, kteří postoupí do finálního kola utkání o velmi významný manažerský post jedné z čelních finančních institucí. 

     Program probíhal paralelně v několika místnostech. Během přestávky jsme se s tímto kandidátem potkali u kávovaru a zahájili drobný small-talk (neboli zdvořilostní konverzaci, jejíž význam nebývá radno podceňovat). Během ní jsme prohodili pár vět na téma občerstvení, hlídání času, rezistence vůči stresu, a když jsem se ho ptala, jestli je hodně unavený, jestli je průběh pro něj zatím náročný, prohlásil pokojně: „Myslíte kvůli tomu dotazníku? Ani ne, já jsem zvyklý. Čtu pomalu celej život. Už jsem se s tím smířil. Jsem dyslektik. Obě moje děti jsou. Ve škole si s tím pěkně užili.“ Dál jsme téma prohlubovali, nechala jsem si popsat různé mikropříběhy a docela pochopila, že dyslexie, o které jsem poprvé (a do té doby naposledy) slyšela díky spolužákovi na střední, když končil s diktátem o větu dřív, se ze života nevypařuje složením maturity. Že ve firmách a na úřadech a v autobusech a všude možně kolem jsou dospělí lidé, kteří mají určité trable, které se týkají čtení.

     Dyslexie je řazena mezi tzv. specifické poruchy učení. Někomu se pletou písmenka, někomu pravá a levá strana při odbočování, někdo čte pomaleji, někdo potřebuje na čtení klid, někdo má zhoršenou krátkodobou mechanickou paměť, někdo si těžko udržuje pořádek ve věcech, někomu činí potíže cizí jazyky, někomu se hůře píše, někdo chodí pozdě…  Projevy dyslexie jsou u různých lidí různé a jeden znak rozhodně neznamená její potvrzení. Každopádně nejde o snížení intelektu, jak se někdo může mylně domnívat. Diagnostiku provádějí odborná centra (i dospělým). Obvykle bývá dyslexie vrozená a v rodině se často dá pozorovat zvýšený výskyt. Tento poměrně nově známý fenomén byl poprvé popsán v Anglii v roce 1896, a jak popisuje Matějček (2005), na našem území je první případ popsán a diagnostikován jako dyslexie v roce 1952. Díky tomu se Česká republika stala rázem špičkou v daném odvětví, neboť dle Matějčkových pamětí, v té době se dyslexií zabývala jen hrstka pracovišť.

     I přesto se však často setkávám s tím, že lidé nemají nejmenší tušení, co to dyslexie je a kde se projevuje. O něco méně často, ovšem ne výjimečně, se také setkávám s tím, že se lidé už samotnému slovu dyslexie podivně vysmívají. U některých dětí jsem dokonce slyšela, že označení „dyslektik“ používají jako nadávku. Asi není potřeba lidi škatulkovat a nálepkovat. Jen zmiňuji, že dyslexie má mnoho podob a jde spíš o určitou charakteristiku, a kdo je jí nadán, obvykle i nejlépe ví, jak s ní co možná nejlépe naložit.

     Málokdo tuší, že dyslexie je v podstatě zároveň darem. I jeho projevy se u každého liší - proč je dobré mít v týmu dyslektika? Disponuje obrovskou schopností logického a analytického myšlení (údajně to využívá i britská tajná služba), obvykle dokáže přicházet s kreativním řešením, mnoho dyslektiků má umělecké sklony. Někdo má extrémní cit pro spravedlnost a někdo je velmi vytrvalý a nevzdává se, vycvičený z toho, jak se musel naučit překonávat školní překážky a hledat alternativní způsoby řešení situací. Výhodou také bývá orientace v dynamickém prostředí. Další vynikají v prostorové představivosti a velmi často se uvádí, že dyslektický mozek se vyznačuje propojeným uvažováním. Proto jsou jeho nositelé schopni velmi dobře pohlížet na věci z více úhlů či pracovat mezioborově. Někdy vidí souvislosti tam, kde se to ostatním ještě nedaří.

     Ať už víte, co dyslexie je, nebo ne, kloním se k názoru Krejčové (2018), že odborné vymezení pojmu je sice pro teorii důležité, nicméně mnohem podstatnější je, jak odborníci dokáží s dyslektickou osobou adekvátně pracovat, aby jí dokázali pomoci, podpořili ji i její okolí v pochopení projevů specifické poruchy a hledali cestu ke zmírnění těchto projevů. Není to ovšem apel jen na odborníky. Pokud jste si mysleli, že se vás dyslexie netýká, vezmeme-li v potaz, že v populaci se vyskytuje přibližně 5 % dyslektiků, u kterých lze dyslexii diagnostikovat téměř s jistotou a cca 10 % osob, které stojí na pomezí dyslexie a tzv. podprůměrné čtenářské úrovně (Zelinková, 2012) je pravděpodobné, že ve vašem okolí někdo, kdo bude potřebovat vaši podporu v tomto ohledu, bude. A je jedno, jestli je to váš podřízený, šéf nebo kolega.

     A jak že to dopadlo s popsaným pánem? Tuším, že tehdy postoupil. Že byl tzv. „dys“ mu ve výběrovém řízení nijak nepomohlo. Ale ani neublížilo. Byl takový, jaký byl, podle všeho skutečně vynikající leader, vyrovnaný, otevřený, vědomý si svých rezerv i silných stránek.

Použitá literatura:

Matějček, Z. (2005). Výbor z díla. Praha: Karolinum.
Krejčová, L., Bodnárová, Z., Šemberová, K., & Balharová, K. (2018). Specifické poruchy učení: dyslexie, dysgrafie, dysortografie (2., aktualizované vydání). Brno: Edika.
Zelinková, O. (2012). Dyslexie v předškolním věku? (Vyd. 2). Praha: Portál.

Protože není pravda, že dyslektici nečtou, nechodí do knihovny atp., žádejte u svého knihkupce:

Davis, R. D., & Braun, E. M. (1997). The gift of dyslexia: why some of the smartest people can't read and how they can learn. New York: Berkley Publishing Group.

Alena Čechová

Alena Čechová

koučka, konzultantka a lektorka společnosti Aperta, s.r.o.

Zastávám názor, že každá darda dar dá. Ve své praxi se snažím o podporu osobnostního růstu a spokojenosti, realizuji Development centra a Assessment centra i další psychodiagnostické metody. V posledních letech se ve volném čase věnuji vnímání dyslexie u dospělých a dospívajících.

Máte dotaz, komentář či inspiraci? Nestyďte se napsat na aperta@aperta.cz