Upravit stránku

Tento článek je pozvánkou na nové číslo našeho časopisu Aperitiv, který pro Vás chystáme na začátek října 2018. Jeho tématem budou otázky kolem DÁVÁNÍ a BRANÍ. 

Pracuji jako dobrovolnice v libereckém hospici, tedy v tom lůžkovém, který byl otevřen začátkem roku 2016. Hospic sv. Zdislavy v Liberci jako organizace má tradici delší, provozuje svoji terénní činnost již 9. rokem.  Téměř 2 roky mám tu výsadu, že mohu pracovat jako dobrovolnice v místní čajovně a společně s manželem, který zde hraje na kytaru, jednou v měsíci také zpívat pro radost obyvatel, návštěv a i nás samotných.

Když bych se měla zamyslet nad tím, co mi dobrovolnictví dává a bere, tak musím přiznat, že jsem nad tím nikdy takto nepřemýšlela. Do role dobrovolnice jsem se dostala tak, že mne požádala bývalá kolegyně, jestli bychom s mužem přišli pomoci do čajovny. A my jsme na to kývli, neboť se nám ten nápad líbil.  Přicházeli jsme s pokorou a také s obavou, zda obstojíme, zda to zvládneme a budeme vědět, jak s klienty a návštěvami komunikovat. Díky personálu, skvělým pečovatelům a sestrám vše probíhalo velmi přirozeně, neboť oni byli na začátku tím komunikačním kanálem mezi námi a klienty. Obyvatelé hospice často nemohou verbálně komunikovat, ale se svým pečovatelem jsou vyladěni třeba neverbálně nebo mají svá jednoduchá slova, kterým pracovník rozumí.  Díky tomu připravujeme nápoje a dobroty podle toho, jak si to přejí, včetně všech pomůcek, aby mohli bezpečně čaj nebo kávu vypít.

První služba v čajovně byla neuvěřitelně silným zážitkem, ještě dnes na to s mužem vzpomínáme, že jsme večer doma dlouho do noci povídali, jak nás to nabylo energií, jak se nám starosti běžného života zdály náhle nepodstatné a jak jsme vlastně nastartovali pátečním pobytem v čajovně úžasný víkend pro nás dva i rodinu.

Dávání a braní v dobrovolnictví funguje jedině s filozofií, kterou má dobrovolník v hlavě. Tedy přichází dobrovolně a ví, že za to nic nechce a nic nečeká. Právě naopak v té konkrétní dobrovolnické činnosti nechává kus sebe, kus svého srdce, spoustu empatie a část svého volného času.

Ani vlastně nevím, jak se to stane, ale přesto dostávám jako dobrovolnice mnoho a uvědomím si to většinou až po odchodu z hospice nebo třeba až další dny. Není jednoduché popsat, co že to vlastně dostávám při svém dobrovolnictví v čajovně, při různých akcích nebo přímo u lůžka nemocných a umírajících. Je to zvláštní pocit smysluplnosti života, uvědomění si hodnot a toho, že majetek i všechny věci jsou pomíjivé.

Rychle nám dochází, jak je důležité udržování dobrých vztahů, včasné řešení konfliktů, a že za tím vším stojí citlivá a otevřená komunikace. A v neposlední řadě také vnímáme důležitost plnění přání, často těch úplně posledních. V hospici již mnoho času na nějaké „až“ a „kdyby“ nezbývá.

Jsem ráda, že mohu být součástí týmu a považuji opravdu za čest mít možnost přispět malým dílkem k tomu, aby se lidé na konci života usmáli, zazpívali si, zavzpomínali na svůj život nebo se zaposlouchali do tónů hudby. Jsem vděčná, že je v hospicích zaručena důstojnost, respekt a péče o klienty tak, jak by si to každý z nás asi přál pro sebe i své blízké.

Práce dobrovolnice mne těší a naplňuje. Přestože nic neočekávám a nechci, dostávám mnoho.

Mám tu čest školit nové dobrovolníky k lůžku a při sdílení toho, proč vlastně přišli, zjišťuji, že motivace pro tuto činnost je různá, ale většinou má stejný základ: zkušenost s umírajícím příbuzným či kamarádem, kteří neměli takovou péči, jakou by pro ně jejich blízký chtěl. Bývá to také časový prostor, který chtějí dobrovolníci smysluplně využít a věnovat někomu, kdo by jejich přítomnost uvítal. Někdy to bývá i vlastní zkušenost s těžkou nemocí. Dobrovolníci vše dělají nezištně, pokud by očekávali, že něco z toho budou mít, brzy skončí. Přidanou hodnotou dobrovolnictví je, že zpět dostávají zvláštní energii od lidí z hospice, ať jsou v roli pečovatelů, jiných zaměstnanců nebo samotných klientů či jejich příbuzných a známých. Vlastností dobrovolníků bývá velmi silný altruismus, empatie a také pokora. A určitě i dobrý pocit, že jsem byl užitečný.

Nám dobrovolníkům opravdu stačí říci díky…

Mám zvláštní zkušenost, kdy se vedení hospice spolu s koordinátorkou dobrovolníků chtěli nějak dobrovolníkům odměnit a chtěli s nimi trávit čas na zahradě, opéct buřty, popovídat. Přišlo jich na tuto akci minimum. Většina vzkazovala: nechceme sedět a dostávat buřty, chceme být užiteční, raději vyplejeme místní zahradu, uklidíme co je třeba, něco vyrobíme pro klienty nebo mýdla na prodej nebo půjdeme k lůžku povídat s klienty.

Nám dobrovolníkům opravdu stačí říci díky, jste součástí našeho týmu a jsme rádi, že vás máme, protože máte čas a trávíte ho s klienty v čajovně, u lůžka nebo na výletě. A to dává smysl. Dávání a braní zde vzniká jako příjemný neplánovaný vedlejší produkt.

A možná je tam ještě něco: naděje, že až já budu umírat, najde se někdo, kdo přijde k mojí posteli, bude mne držet za ruku a bude mít čas se mnou být, jen tak se mnou sdílet mé radosti a trápení, vyslechne moje obavy, přání. A to je možná to, co jednou dostanu a na konci mého života to celé najednou dostane ještě naprosto jiný, dovolím si říci, vyšší smysl.    

Mgr. Michaela Horáčková je profesí sociální pracovnice a ve své praxi prošla oblastí mnoha sociálních služeb, kde se věnovala různým cílovým skupinám. Pracovala také na úřadech, kde vedla týmy lidí a projekty zaměřené na prevenci sociálně patologických jevů. Dlouhodobě se věnuje lektorské činnosti, vedení skupin, výuce krizové intervence a komunikace. Pracuje s maminkami v mateřských a rodičovských centrech, s pěstounskými rodinami jako klíčová sociální pracovnice, s osobami s duševním onemocněním v komunitním centru. 

Zejména se však věnuje komunikaci s lidmi nemocnými a těžce zdravotně postiženými a také s klienty v terminálním stádiu života, kterým je poskytována paliativní péče. Zabývá se poradenstvím pro rodinné příslušníky nevyléčitelně nemocných a pro pozůstalé. Komunikaci považuje za jeden z klíčových nástrojů, jak se vyrovnat s krizí, jak zvládat těžké životní situace, partnerské a rodinné problémy, konflikty na pracovištích a v pomáhajících profesích.