Upravit stránku
Hory mě fascinují odmalička.

Jardo, jaké jsi měl léto?

Vynikající.

Aha. Nešlo by to trošku rozvést?

Preferuješ odpovědi celou větou, viď?

Ano, prosím.

Prostě vynikající. A to proto, že jsme ho strávili skoro celé jako rodina spolu. Vlastně asi poprvé za můj dosavadní skoro čtyřicetiletý život. 

Podle čeho si vybíráš, kam pojedete na dovolenou?

Vše se odvíjí od toho, že mám velmi tolerantní ženu. Společně sdílíme vášeň pro hory v jakékoli podobě, ať už v letní, nebo zimní, to je nám vlastně jedno. Takže tam směřujeme naše prázdninové cesty, do horského prostředí. A zkoušíme k tomu vést i naše děti. Je to taková trochu úchylka, co?

Ne, právě o té úchylce já chci mluvit. Jak se kluk z Polabí dostane k horám, horolezectví?

Slovo horolezec je zavádějící. Pravdou je, že hory mám ale rád odmalička. Díky vysoké škole jsem se přestěhoval do Liberce, teď bydlím v Jablonci. Tím se mi vlastně zkrátila dojezdová vzdálenost a dostupnost hor, za což jsem velmi rád. Jak ti teď přemýšlím, asi mě víc začínají lákat zimní hory.

Kdybys zůstal v Poděbradech, bylo by to jinak? Asi by sis hory pořád hledal a za nimi jezdil, co?

Hledal, ale… Díky tomu přestěhování, díky mé ženě, díky mé profesi, mám na hory čas ve volném čase, ale i pracovně. Hory mě fascinují odmalička. Ty vysoké. Čím dál a výš, tím lépe. V Poděbradech to zní líp, že lezu po horách, než tady v Liberci (smích).

Co bylo tvoje nejdál a nejvýš?

Jee. Nejvýš a nejdál bylo v roce 2015 v Číně, kdy jsme s kamarádem vylezli horu Muztag Ata. Nebo spíš jsme měli tu kliku, že jsme se dostali na vrchol. 7 546 metrů. Je to hrozně zajímavá oblast. Leží na okraji pouště Taklamakan nedaleko hranic s Tádžikistánem. Byla to cenná zkušenost, ještě o to víc, že jsme ten kopec sjeli na lyžích. Skloubilo to dohromady pobyt v horách a lyže, které mám fakt hodně rád. Všechno si sedlo, klika byl i můj parťák Jirka.  

Téma našeho časopisy je Hry. Tak mě napadá. Hrál jsi někdy v horách nebezpečnou hru?

No! Z mého pohledu jsou hry základním projevem lidského chování. Člověk je hravej…my chlapi ještě asi o něco víc. Pohyb v horách je vlastně hra se vším pozitivním i negativním. Na ty hory nelezeš proto, že bys nějak prospěla lidstvu, je to čistě sobecký, pro mnoho lidí nepochopitelný tvůj cíl, sen. Když po tom toužíš, a to já toužil od dětství, měl jsem x neúspěšných pokusů v horách, tak to, že se to v Číně povedlo, byla obrovská satisfakce. Ani tam to nebylo jednoduché. V okamžiku, kdy jsme stáli na vrcholu, jsme nevěděli, že na vrcholu jsme. To jsme zjistili až po tom. Hrozně se totiž zkazilo počasí na vršku.

Na horách je vždycky subjektivní i objektivní nebezpečí. To subjektivní můžeš nějak minimalizovat, na to objektivní se můžeš nachystat, teoreticky, ale nikdy to nejde vyloučit. Určité riziko a nebezpečí, že se něco může stát, tam je vždycky. Na druhou stranu, když pojedeš po D1, je to to samé.

Nám se povedlo, že když jsme se o ten vrchol pokoušeli, byli jsme na kopci sami. Protože jsme měli předpověď od Aleny Zárybnické, které nikdo nevěřil. My jsme to riskli. V okamžiku, kdy jsme na kopec útočili z druhého výškového tábora, byli jsme tam jenom sami dva. Kopec byl náš. To bylo úžasné.

Jaký je to pocit?

Na jednu stranu strašně euforický, že ten kopec máš pro sebe. Na druhou stranu děsivý, že ti nikdo nepomůže, kdyby něco.

Člověk je hravej… my chlapi ještě asi o něco víc.

Kde byli ti ostatní?

V základním táboře. Měli jiné předpovědi. Neriskli to. Ale jak ses ptala na tu hru… Jo, byla nebezpečná. Když jsme stáli na vrcholu, strašně se zkazilo počasí. My jsme se otáčeli, jeli dolů na lyžích, že to prostě vzdáváme. To počasí bylo takové, že jsme vůbec nevěděli, jak se dostaneme dolů. V jednu chvíli jsme si mysleli, že jsme utrhli lavinu. Bylo to změnou počasí. Tam jsem si říkal, na zlomek vteřiny mi hlavou prolétlo, že je to v pytli.

To vás muselo šíleně mrzet, že jste se nedostali na vrchol (teda aspoň jste si to v ten okamžik mysleli).

V té chvíli mi to bylo jedno. Velké unikum byl parťák Jirka. V daný okamžik jsme se zastavili, mrkli na sebe, beze slov, a bylo jasné, že jdeme zpátky. Nebylo potřeba se dlouho rozhodovat, to bylo hned. Vrátili jsme se do výškového tábora podle navigace, kde jsme měli natrasovanou naši výstupovou cestu. Asi tisíc metrů dolů, než se otevřely mraky. Přijeli jsme do C2, výškového tábora, s tím, že pokus byl neúspěšný. Každý s Jirkou jsme šli spát do jiného stanu. Potřebovali jsme se oddělit a být každý sám se sebou. Hory jsou neskutečně fyzicky náročné. To není jednorázový výkon, to je jak Tour de France. Tři neděle bojuješ systematicky o nějaký cíl, předchází tomu velké obětování. Jak říká Dina Štěrbová (bývalá československá horolezkyně, která zdolala dvě osmitisícovky, poznámka na okraj): „Míra obětování se je přímo úměrná míře radosti.“

S tím asi dost souzníš?

Naprosto. Tehdy jsem odjížděl, nechal doma rok a půl starou dceru, ženu, která byla těhotná, dodělával jsem PhD., měl jsem odevzdanou disertační práci, ale neměl ji obhájenou, neměl prodlouženou smlouvu v práci, tak v té situaci já odjel. Ještě jsem prakticky vytuneloval rodinné úspory. Moje tolerantní žena Klára mi vlastně umožnila tam odjet. Věděla, že to je můj dětský sen, který jsem si strašně chtěl splnit. Taky věděla, že když nepojedu, že to se mnou bude k nevydržení.

PhDr. Jaroslav Kupr, Ph.D.

PhDr. Jaroslav Kupr, Ph.D.

se narodil v Poděbradech. Studoval na Technické univerzitě v Liberci, na Fakultě pedagogické, na Masarykově univerzitě v Brně, Fakultě sportovních studií a na Karlově univerzitě v Praze, Fakultě tělesné výchovy a sportu. Je instruktorem nízkých a vysokých lanových drah, instruktorem lezení na umělé stěně, lezení na skalách, instruktorem snowboardingu a lyžování. Též je členem Spolku horských průvodců, předseda sportovní komise skialpinismu v České asociaci univerzitního sportu a předseda horolezeckého spolku Lezci.com. Do toho pravidelně publikuje v odborných sbornících. K Jardovi patří i účast na vytrvaleckých závodech Vasallopet, Birkenbainnereenet, Jizerská 50, Xterra, Prague Marathon ad.

Čím víc víš, tím větší máš respekt. 

Klára je briliant, říkám ti to pořád. Ale zpátky k sestupu. Tam se dělo co?

Změna počasí byla strašně rychlá. Totální s.ačky. Mlha, difuzní světlo, nevidíš pod lyže, bylo vidět tak na tři metry, vítr, naštěstí moc nemrzlo, nebyla velká zima. Je to ohromná hora a ty musíš trefit ten správný směr, kudy jsi vyšla. Když jsme se vraceli, vůbec jsme neviděli naše výstupové cesty.

Vrátili jsme se do C2. Jo, ještě řeknu, že i nahoru jsme šli dost odvážně, vynechali jsme třetí výškový tábor. Z C2 jsme šli rovnou na vrchol. Byli jsme rychlí, dobře aklimatizovaní, fyzicky dobře připravení. No, vrátili jsme se do C2, předtím ještě stresy, zda jsme neutrhli lavinu… Najednou v tom táboře ti to dojde. Psychický dojezd. Strávili jsme krušnou noc. Zažil jsem fakt divný asi desetiminutový stav, mozkový průjem. Který jsem nikdy do té doby, ani po tom, nezažil. Strašně emočně náročné. Jirka vedle ve stanu měl to samé, ale to jsme si řekli až ráno.

Co se při tom „průjmu“ vyplavilo?

Všechno se vyplavilo. Pocit radosti, že jsi dole (i když ještě zbývala cesta úplně dolů), naštvanost, že to asi nedopadlo, uvědomění si všeho toho obětování, co všechno jsem před cestou obětoval, a přitom to nevyšlo. Zajímavé asi je, že když se tohle vyplavilo, tak zavládl mír.

Pořád jste si ale mysleli, že jste vrcholu nedosáhli…

Dostali jsme se dolů do base campu, kde jsme naši GPS půjčili kamarádům, co šli dva, tři dny po nás. Oni se na vrchol dostali, v úplně totožném počasí. Dostali se tam jen díky naší navigaci, kde měli natrasovanou cestu nahoru i dolů. Přijeli dolů a říkali: „Chlapi, co jste dělali, vy jste tam byli!“. No ale my to neviděli. Je tam kamenná mohyla, byli jsme fakt pár metrů od ní. Takže já třeba nemám vrcholovou fotku.   

A dělá to člověk pro to?

Nedělá. Ale podle mě je důležité mít vrcholovou fotku. Protože fotka ti umožní zastavit čas. Jasně, vzpomínky ti nikdo nevezme, můžou ale časem vyblednout, přebít se jinými. Ale fotka z vrcholu ti to zase připomene. Jednu takovou z jiné sedmiapůltisícovky mám. Mám na ni omrzlý obličej, ale vždycky když se na zeď podívám, jsem zase tam.    

Je fajn sehnat podobného psychopata, jako jsi ty sám.  

Kdy jsi hrál sám se sebou? Zahrával sis?

Ne. Já se snažím být zodpovědný. V obecné rovině já se dost bojím. O ženu, o děti, o sebe. Jsem opatrný. To mě někdy limituje. Možná v odvážnějších cílech. Zažil jsem dost, jak srandovních, tak tragických věcí. Na každé expedici řešíš nějaký průšvih. Čím víc víš, tím větší máš respekt.

Vrátím se ještě k tomu, co jsi prožíval, když ses zpětně dozvěděl, že jste vrchol Muztag Aty zdolali.

No, hrozně jsme se opili. Což je v Číně dost těžké, protože to pivo tam je fakt hnusné. Říká se, že vrchol je otáčka maratonu. Ještě se musíš dostat dolů. Ta pravá radost nastupuje až dole. Je to asi jako když se zpětně dozvíš, že ti náleží zlatá olympijská medaile, protože ten před tebou dopoval. Ta radost je ale taková už ředěná.

Důvod proč to dělám, kdy někam vylezu, nebo dojedu nějaký závod, je že zažiješ pár vteřin šílené radosti a neuvěřitelného štěstí. Čistě sobecky, je za tím spousta dřiny, ten pocit je děsně krátký, ale já to pro to dělám. Tohle se na vrcholu nedostavilo.

S kým rád hraješ? S kým ne?

Mám lidi, se kterými bych nikam nikdy nejel, nepřivázal se s nimi na lano, a tak. Byť je mám rád, znám je. Je fajn sehnat podobného psychopata, jako jsi ty sám. Musí na to mít fyzicky, psychicky, musí mít čas, peníze, energii, musí ho pustit rodina. Ideálně když jste na stejné vlně, stejně uvažujete, jste na tom fyzicky podobně. Není dobré, kdyby byl jeden o parník dál než ten druhý. Taky technicky dobře vybavení, stejně. A sednout si jako kamarádi, jako lidi. Vezmi si, že jsi s někým měsíc ve stanu. A mít to vyzkoušené. Je těžké někoho sehnat. Musím tady říct, že nejradši hraju se svou ženou, nejradši trávím čas v horách s ní. Klára je neuvěřitelný parťák. Třeba naše druhé rande jsme měli na vrcholu Mont Blancu. Je šikovná, zdatná, prostě nejlepší.     

Co bys nikdy nehrál?

Nikdy bych třeba nelezl sólo. Bez lana. Snažím se předcházet rizikům. Když třeba jedu na skialpech, vždycky mám lavinový vyhledávač…a tak.

Hodně mluvíš o rodině, to se mi tak líbí. Hrajete doma spolu nějakou oblíbenou hru?

Hrajeme život. Dobrý, co?

Výborný. A Jardo, na závěr. Na horách tě drží lano, čeho se držíš v životě?

Jak říká Dina Štěrbová: míra obětování je přímo úměrná míře radosti. To si říkám často. A ze Stoletého staříka mám rád: „Je, jak je a bude, jak bude.“

Jardo, já ti děkuji. Pro mě jsi frajer.

Markéta Holinová

Markéta Holinová

lektorka, konzultantka a koučka v Aperta, s.r.o.

Téma Hry do našeho časopisu si přímo říkalo o to, najít někoho, kdo je hravý jak z podstaty, tak z profese (Jarda Kupr) a někoho, kdo si s tím hravým bude hravě povídat (já). A díky Jardovi už asi navždy budu mít ve svém slovníku spojení „mozkový průjem“ a to, že nejlepší rodinná hra se jmenuje Život.