Upravit stránku

Žijeme takový svět, jací jsme my sami. V roce 1980 přibyla do klasifikace nemocí další. A to pod kódem F60.31 a názvem „Hraniční porucha osobnosti“. Vždycky mi přišlo symbolické, jak to zní v angličtině: „Borderline Personality Disorder“.  „Prostě lidi, co maj‘ v sobě bordel“, jsem říkal, „nevědí, co chtějí a nedaj‘ pokoj, dokud to nedostanou“. Vztahově chvilku druhé zbožňují, chvilku nenávidí. „Hraničáři“, kteří to neumí s hranicemi v sobě i k druhým. Psychologové, terapeuti tvrdí, že hraničních poruch je v jejich klientele víc a víc, neurotiků naopak ubývá.

 

O pět let později (jak symbolické), 14. června, podepsalo prvních pět evropských států Schengenskou smlouvu. Ve stručnosti smlouvu o postupném rušení kontrol na státních hranicích. Žijeme takový svět, jací jsme my sami. Hranice v nás i ve světě se nějak podivně rozmlžují.

 

Dokonce to vypadá, že mluvit o nějakých hranicích je divné, škodlivé, prostě není to dnes „in“. Hranice je něco zpátečnického. Cítíme v tom omezení, a to nemáme rádi. Jenže! Asi jsme zapomněli, že hranice kromě omezení, také přinášejí bezpečnost a bezpečí. Člověk, který nedokáže asertivně vymezit své vlastní hranice, je v ohrožení v samé své podstatě. Stát, který nedokáže své hranice uhlídat, nemá nárok na dlouhé trvání. A ten, kdo neumí respektovat hranice druhých, překračuje je a soustavně porušuje, je vnímán jako minimálně necita, spíše despota a tyran. Hranice prostě potřebujeme k vlastnímu sebeurčení, k dobrému žití vztahů, k rozumnému nakládání s časem, k tomu, abychom věděli, kde jsme doma, co je naše a co už cizí… Potřebujeme je ke své existenci.  

 

Pamatuji si, jak jsem jako dítě prvně přecházel hranice. Před Vánoci jsme do tehdejší NDR jeli nakupovat. Bylo v tom něco posvátného. Ve vlaku se mlčelo a táta s mámou při odpovědích celníkům měli jíkavý a stažený hlas. Chápu, že dnes to tak málokdo chce. Nicméně ta zkušenost, že vstupujme do jiného světa, že domov s jeho hodnotami, způsoby chování a prožívání zůstal za hranicemi, je, tvrdím, dobrá zkušenost. Dnes je takových silných dojmů hranic pomálu. Žijeme takový svět, jací jsme my sami. Žijeme svět hraniční poruchy. Uvedu deset silných příkladů současného rozmývání hranic:

... hranice kromě omezení, také přinášejí bezpečnost a bezpečí.

1. Mnoho lidí žije sedmidenní pracovní týden. 

 

Sobota a neděle nejsou dny odpočinku od práce, ale mnohdy příležitost dotáhnout resty z minulých dní. Vytáhnout laptop je tak snadné. Hranice mezi pracovním a svátečním je setřena.

 

2. Otevřené kanceláře a flexi pracoviště. 

 

Kancelář s dveřmi, stolek s květinou, fotkou blízkých, vlastní nepořádeček na stole, to začíná být minulost. Už nechodíme do „kouska svého“ ve firmě. Hranice mezi moje a firmy je víc než nezřetelná. Všechno je firmy. Jenže pozor: subjekt vzniká vymezením svého. Pamatujete na hádky sourozenců, to je moje auto, moje panenka, to je moje postýlka? Většina z nás zatím stále potřebuje někde bydlet, mít hranice toho svého, a o to se také zodpovědně starat. Jsme ale tlačeni (reklamou, firmami, poradenskými společnostmi, moderními personalisty) do nomádství. Potulovat se světem i různými zaměstnáními. Jenže pozor, nomád spase pastviny, vyloví řeky a putuje dál. Opravdu to tak chceme?

 

3. Home office.

 

Další způsob, jak si nechat vlézt práci a zaměstnavatele do soukromí. U mnohých přímo do ložnice.

 

4. Ne-samota a sebe-sdílení bez kontroly. 

 

Ano, myslím tím permanentně pípající mobily, heslovité zprávy o banálnostech dne a fotografie čehokoliv, které bez omezení vyrábíme nebo nám bez stejného omezení vstupují do tak drahocenného času na soustředěné přemýšlení, povídání si s blízkými, nerušený odpočinek.

 

5. Soumrak přechodových rituálů. 

 

Každá zdravá společnost má a měla vypracované soubory rituálů, které pomáhaly jejím členům procházet různými životními etapami. Podstatné u těchto rituálů bylo, že se odehrávaly za účasti širokého společenství – vesnice, kmene, přátel… Klasickými křesťanskými rituály byl křest, biřmování, svátost manželství, poslední pomazání, pohřeb… Některé už většinová společnost ani nezná (biřmování), některých valně ubývá nebo se stahují do privátu (svátost manželství-svatba, pohřeb).

 

6. Odpočinek jako druhá práce.

 

Mluvit dnes o pasivním odpočinku, jen tak se válení, je skoro nemravné. Můžete odpočívat, ale aktivně: jezdit, skákat, poznávat, dobývat, organizovat. Hlavně něco dělat. Třeba číst si celé dny, zavdává podezření, jestli nejste náhodou lenoch a budižkničemu. Pokud ale za čtrnáct dní sjedete celé Španělsko, navštívíte dvacet kulturních památek, a ještě se stihnete potápět, případně si přímo namístě střihnete kurz vaření paelly (vše samozřejmě náležitě stovkami fotek zdokumentujete a vyvěsíte na všechny možné sítě), pak teprve umíte odpočívat. Opravdu? Umíte?

 

7. Ztráta schopnosti přirozeně si rozumět a vnímat se. 

 

Tak tady se jedná o opravdu velký kšeft, jehož objektem jsou současné ženy, ty ze střední třídy především. Ze všech médií se na ně hrnou všemožné kurzy na to, co ženy od pradávna doslova biologicky znaly. Či bylo předáváno v největší intimitě stylem matka-dcera, nebo kamarádka-kamarádka. Dnes je tato hranice důvěrnosti mezi nejbližšími a důvěry v sebe sama a své schopnosti doslova veřejná, a tedy žádná. Pár příkladů až obskurních kurzů: Znakování, aneb jak porozumět svému dítěti. Zde se například dozvíte, že když kojenec vyplazuje jazyk, má hlad. Kurzy cvičení pánevního dna, Předporodní, poporodní a připorodní kurzy, Výchova a ne-výchova dětí, Hygge – dnes fakt velký hit, který přišel z Dánska – naučíte se, jak mít pohodový život, jak hledat kousek štěstí v každém okamžiku. Těch kurzů jsou stovky, Cyklickou ženou počínaje přes Sebelásku až k tomu Jak si dobře uklidit domácnost.

 

I pravda ztratila svou jistotu.

8. Dualita právních systémů. 

 

V Evropě se pomalu ztrácí jeden pro všechny platný právní systém. V tichosti některé státy dnes tolerují existenci šaría práva v celých obrovských muslimských komunitách. Hranice, co se může a nemůže, kam až zajít, není už dávno výkladem jednoho práva. Často se jedná o souboj dvou právních systémů v jednom státě. Což, bez všech apokalyptických vizí, je začátek konce.

 

9. Pravda je jen úhel pohledu.

 

I pravda ztratila svou jistotu. Je interpretací. Ani ne tak rozumovou, ale spíše pocitovou. Stačí říct: „Já to tak prostě cítím“, a je konec diskuze. To například v konfliktech vede k tomu, že za problém, chybu, průšvih mohou vždycky oba, nebo tak nějak všichni. Čili nikdo. Těžko se pak člověk, který je v problému namočen, může nějak vyvíjet a posunovat, když není jasné, že udělal chybu nebo v čem ji udělal. Hranice správného chování jsou dnes hodně hodně rozplizlé. A tak si kladu otázku: Platí ještě, že chybami se člověk učí?   

 

10. Tradiční rodina se ztrácí v duhových oparech.

Jistě, myslím dnes tolik proklamovaná duhová partnerství, stejnopohlavní svazky, trojsvazky, „pečvorkové“ rodiny. To vše s nárokem nejen být spolu, ale „mít děti“.  Moc typické slovní spojení v tomto případě. Jako by „mít děti“ znamenalo, že jdou nějak pořídit, objednat. A to navzdory přirozenému, jasně vymezenému (ohraničenému) řádu přírody mužsko-ženského plození.

Bohužel v tomto, jakožto i v předešlých devíti bodech, je dnes poněkud obtížné vést seriózní diskuzi. A jen hlásit se v ní ke zdravému rozumu, určité opatrnosti, hlubšímu promyšlení, hledání souvislostí a jiných alternativ, znamená, že jste hned označen za zpátečníka, ultrakonzervatistu, mačistu a nevím, koho všeho ještě. Skupinová nenávist je v tom případě velmi vypjatá, což bohužel jen dokládá „hraniční nemoc“, kterou trpíme.  Svět je takový, jací jsme my. Jací z toho všeho tedy jsme? Říkám, že trpíme neustále bzikavou nejistotou. Tu, že nám něco uniká, tu, že všeho je tak nějak hodně, že nestíháme, že se to na nás valí, že vlastně neměli jsme být už jinde, mít jiný vztah, jinou práci, trápíme se, jestli jsme dostatečně a správně šťastní… Máme v sobě prostě tak trochu bordel. Tak co kdybychom začali uklízet?

Oldřich Kvasnička

Oldřich Kvasnička

lektor, konzultant, kouč, jednatel Aperta, s.r.o.

Živí mě přemýšlení v souvislostech, objevování jiných skutečností. Živí mě to, no, co mnoho ze současníků pro shon a permanentní rozptýlení nemá čas.