Upravit stránku

Nemám strach z coronaviru. Počítám s tím, že se nakazím. Je mi 52 a věřím, že to přežiji. Nic, než víra ostatně nezbývá. Víra není rezignace, naopak je to aktivní činění se. Tak se činím. Nosím roušku a snažím se usmívat na lidi očima. Roušky zakabonily svět, to jediné mě teď na nich vadí.   Nic není jen bílé a černé. A opak Víry není Ne-víra, ale strach.  Ten mám ale z jiných věcí, než z coronaviru. Z těch, co hrozí, že přijdou, až on odejde nebo  se s ním naučíme žít.

 

Za prvé mám strach, že až zmizí epidemie, zmizí i mraky kaváren a klubů, minigalerií a prostorů k setkávání se.  Dá se v nich srkat preso a čaj a klábosit. Ne že bych je moc navštěvoval, ale je fajn, že jsou. Stačilo mi kolem nich jen chodit. Dělají města pestřejší a veselejší.

 

Za druhé mám strach, o všechny ty mileniální podnikatele s nabídkou služeb všeho možného, od zážitků počínaje, přes cvičení jógy, IT start-upy, masáže, školení osobního rozvoje a …. atd.  Ne že by mi občas nepili krev, ale… Jejich nadšení, živelnost, sebejistota, jejich schopnost vnášet neklid do klasických stereotypů uvažování a podnikání. Tak moc to potřebujeme! Budou mít své zákazníky, ochotné jim platit?

 

Za třetí mám strach ze zavřených hranic. Mám strach ze strachu cestovat. Bojím se, že studentům a dětem se omezí šance studovat v zahraničí, s batohem se potulovat Římem, že se omezí výměnné pobyty i cesty za poznáním a výpravy na zkušenou, že se omezí stáže profesorů na VŠ. Že otázka „seš snad omezenej?“ se pak stane pravdou.

Za čtvrté mám strach, aby se nám nezalíbilo v diktatuře nařízení, vládě jednoho názoru, špehování a donášení. Mnozí si pamatujme, že dočasné u nás může trvat celá desetiletí.

 

Za páté mám strach o kapitalistické podnikání. O jeho zkušenost podstupovat velká rizika velkými činy s vidinou velkých zisků. Ale i realitou velkých proher. To k tomu patří.  Ano mám strach, aby se slovo zisk nestalo pronásledovaným slovem a jeho nositelé vyvrheli, které je třeba seříznout do průměru. Mám dojem, že někteří sociální inženýři se už na to přímo klepou a větří příležitost.

 

Mezi Vírou a Strachem se krčí malé-velké slůvko. Naděje. Říká se, že Ta umírá poslední. A já jsem rozhodnut uchovat si naději, že kornavirus umře dřív než ona a že mé strachy se NEnaplní. Udělám proto vše, co je mých silách. CO VY? 

Oldřich Kvasnička

Oldřich Kvasnička

jednatel poradenské a vzdělávací společnosti Aperta, s.r.o