Upravit stránku

Petře, co se ti vybaví, když si vzpomeneš na vlastní školní docházku?

Na svou povinnou školní docházku mám dnes už jen velmi mlhavé vzpomínky, ale bohužel nejsou v zásadě moc pozitivní. Vybaví se mi hlavně školní dril, silou vynucovaná poslušnost, velmi malá možnost diskuze a vyjádření vlastního názoru. Samozřejmě si vzpomínám i na učitele, kteří byli otevření, přátelští a spravedliví, ti ale byli ve výrazné menšině.

 

Jaké jsou tvé formující zážitky z tohoto období?

Vzpomínám si spíše na střední školu, kde jsme se v rámci studia dostali poměrně často do praxe, to byly pro nás opravdu cenné zkušenosti, často spojené s nějakou vtipnou historkou. Také z té doby velmi rád vzpomínám na svoji učitelku němčiny paní Mgr. Helenu Rajtrovou, která mi ukázala, jak lze cizí jazyk učit zábavně a přitom efektivně. Částečně může za to, že jsem u výuky němčiny nakonec profesně zůstal.

 

Budou vzpomínky tvých dětí (dětí které učíš) odlišné?

Přál bych si, aby měly mé děti, resp. mí žáci, lepší vzpomínky na školu než já. Ale mám obavy, že se toho za uplynulých dvacetpět let zase tak moc v některých základních školách nezměnilo. Záměrně uvádím v některých. Protože jsou dnes samozřejmě i školy, které se k dětem snaží přistupovat jinak, otevřeně a partnersky a dávají jim dostatečný prostor pro seberealizaci, kreativitu. Umožňují dětem zapojovat se do života školy, a to bez toho, aniž by rezignovaly na dohodnutá pravidla. Určitě bude moc fajn, pokud takových škol bude přibývat. 

 

V čem se tedy české školství za poslední čtvrtstoletí změnilo?

Naše školství se mění jen velmi pomalu, ačkoliv je zavádění změn všeho druhu v posledních letech až překotné. Možná právě proto, že jsou změny zaváděny do školského terénu nekoncepčně a téměř vždy bez řádného vysvětlení a potřebné přípravy, zaujímá velká část učitelů vůči jakýmkoliv novinkám už od začátku rezistentní postoj. Velkou brzdu žádoucích změn vidím také v systému vzdělávání budoucích učitelů. Vysoké školství vnímám jako zkostnatělé – studenty pedagogických oborů učí často lidé, kteří mají sice úspěchy na akademické půdě, ale se skutečnými dětmi se setkali před desítkami let, chybí jim praktické zkušenosti ze škol. Přehnaně velký důraz je, dle mého názoru, v rámci vysokoškolského studia stále kladen na znalosti studovaného oboru a nikoliv na rozvoj potřebných dovedností. Myslím, že by vzdělávání učitelů výrazně pomohli odborníci z praxe, kteří by studentům předávali to, co ve školách opravdu funguje a co je potřeba umět. Dalším problémem je zatraktivnění učitelské profese, o které tak rádi mluví naši politici. Nemyslím si, že atraktivita nějakého povolání spočívá jen ve výši finančního ohodnocení. Je potřeba zamyslet se nad možnostmi kariérního růstu, seberealizace, podporou začínajících učitelů a možnými nefinančními benefity, které naše zajímavá a náročná práce může začínajícím i zkušeným pedagogům nabídnout.

 

Z výše řečeného ale jednoznačně vyplývá potřeba jasně definované dlouhodobé koncepce rozvoje českého školství, která nebude vázaná na aktuální politickou situaci a další podmínky. Bez ní se změny k lepšímu budou realizovat jen velmi ztěžka.

Současné děti jsou bezpochyby jiné, než byli jejich rodiče a ti zas byli jiní než jejich prarodiče. V čem spatřuješ výhodu dnešních dětí? Mají to v něčem těžší?

Dnešní děti se, dle mého názoru, umí v životě daleko lépe prosadit a prodat, nebojí se obhajovat svůj názor a diskutovat. To jsou dovednosti, které našim rodičům, ale i naší generaci dost často chybějí. Dnešní školáci mají před sebou určitě život, který bude v lecčem náročnější než ten náš. Společnost je stále více orientovaná na výkon a úspěch, vše se zrychluje. Bude tedy stále složitější „držet krok“. Myslím, že je hodně důležité, abychom našim dětem ukazovali, co znamená respekt k druhému, slušnost a určitá pokora k životu, který žijeme.

 

 

Mají to v současnosti učitelé se svými žáky těžší? 

Nároky kladené naší společností na učitele a školu obecně se v poslední době určitě zvyšují, role školy se mění. V jistém smyslu je určitě práce s dnešními dětmi náročnější. Právě díky tomu, že dnešní žáci se nebojí vyjádřit svůj názor, argumentovat a obhajovat svoje myšlenky. Ve škole přibývá také agresivity, které musí učitelé často ze strany žáků, ale i některých rodičů, čelit. Dnešní učitel si tedy většinou nevystačí jen s formální autoritou, o kterou se škola mohla opřít před dvaceti, třiceti lety. Záleží ale jen na nás, jestli budeme tento trend vnímat pouze jako ohrožující, nebo zda pro nás bude naopak výzvou a impulsem pro změnu našich postojů, přístupů a způsobů práce.

 

Jaký by tedy, podle tebe, měl být současný učitel?

Pozice učitele v dnešní škole je nesmírně náročná. Učitel by měl být s trochou nadsázky odborníkem téměř na všechno – perfektně se orientovat ve svém oboru, být psychologem, speciálním pedagogem, odborníkem na vztahové a rodinné problémy, měl by znát právní předpisy, měl by umět pracovat v týmu, profesionálně jednat se žáky a rodiči, neustále se vzdělávat… K tomu je ještě důležité být spravedlivý, mít autoritu, smysl pro humor, být empatický, neustále připravený pomoci.

 

Takový téměř superhrdina?

Proto není divu, že řada absolventů pedagogických fakult po ukončení studia raději volí méně náročnou pracovní dráhu. Proto je potřeba na celonárodní úrovni a systémově do škol přivést odborníky, kteří by učitelům v jejich nelehké práci pomáhali (školní speciální pedagogové, sociální pedagogové, psychologové apod.). Pracovníků v těchto oborech je ovšem stejný nedostatek jako jejich kolegů za katedrou, takže si zatím musíme pomáhat sami a doufat, že se situace v českém školství bude pomalu zlepšovat.

 

Jak vnímáš dnešní rodiče? Pro velkou část učitelů na našich kurzech jsou tématem číslo jedna.

Protože je pro mě škola jednoznačně veřejnou službou, vnímám rodiče jako zákazníky a partnery, se kterými spolupracujeme v otázkách výchovy a vzdělávání jejich dětí. Dnešní rodiče požadují od školy širokou paletu kvalitně poskytovaných služeb a prozákaznický přístup, což jsou naprosto legitimní očekávání. Od prodavaček v supermarketu, obsluhy v restauracích nebo úředníků na magistrátu také přece vždy očekáváme profesionální vystupování a přístup. Škola tedy není v tomto ohledu žádnou výjimkou.

 

Stejně jako v jiných odvětvích se i ve školství setkáváme s rodiči – zákazníky, kteří jsou vstřícní, spolupracující a umějí náročnou práci školy ocenit, ale také s těmi, kteří přesouvají svou rodičovskou zodpovědnost za výchovu a vzdělávání svých dětí výhradně na školu, a práva a povinnosti vnímají jen jednostranně. Musíme ovšem umět pracovat a komunikovat s oběma skupinami. Právě v umění profesionálního partnerského a proklientského jednání s žáky a rodiči vidím jeden ze způsobů, jak můžeme my sami malými krůčky pozvednout tolik diskutovanou nízkou společenskou prestiž učitelského povolání a školství obecně.

 

Sám jsi rodičem dvou synů. Jaká je pro tebe dvojrole otec/učitel? Komplikuje ti život?

Na toto téma s manželkou, která je také učitelka na základní škole, doma občas narazíme. Tím, že vidíme kolegům ve škole, do které chodí naši synové, „pod pokličku“, je pro nás někdy těžké řešit některé věci čistě jen z pohledu rodiče, a nikoliv z pohledu kolegy pedagoga. Občas máme také pocit, že velkou část energie, kterou při práci každý den vydáváme, věnujeme žákům ve škole a pro naše syny jí už nezbývá tolik, kolik bychom si představovali. To ale není určitě jen náš problém, podobně to vnímají i někteří naši kamarádi učitelé. Občas se také doma přistihneme, že nevědomky používáme některé hlášky ne nepodobné těm, které slýcháme v komediích, kde vystupují již značně opotřebovaní učitelé a učitelky.

Mgr. Bc. Petr Kozlovský

Vystudovaný učitel němčiny, v posledních jedenácti letech působil jako zástupce na ZŠ. Od září 2018 je ředitel ZŠ, ZUŠ a MŠ Frýdlant. S manželkou Zdeňkou, rovněž učitelkou, mají dva školou povinné syny. Je propagátorem žákovských parlamentů a vizionářem s nohama na zemi.

Mluvíš o učitelské „únavě materiálu“, co naopak tvé pedagogické začátky? Máš z tohoto období nějakou pěknou historku týkající se moci a bezmoci?

Pocit určité bezmoci ve školní třídě zažila jistě během své pedagogické kariéry většina učitelů. Velká část v prvních letech po nástupu do školy. Ani mně se tyto nepříjemné situace nevyhnuly. Vzpomínám si na jeden případ, kdy jsem na střední škole, kde jsem tehdy působil, svým neočekávaným a z pohledu žáků nespravedlivým rozhodnutím vyprovokoval jednoho velmi impulzivního žáka k bouřlivé reakci, kde nechyběla vulgární gesta a nadávky na moji osobu. Vzápětí jsem si ale uvědomil, že chyba byla jednoznačně na mé straně a celé nepříjemné situaci jsem mohl velmi jednoduše předejít. Ještě podotknu, že jsme si vše s uvedeným žákem vyříkali a až do konce mého působení ve škole jsme spolu měli velmi dobrý vztah. Pro mě byla tato zkušenost s využitím (zneužitím) moci natolik silná, že jsem podobnou chybu v budoucnu už nikdy nezopakoval. S „mocí“ musí učitel pracovat velmi opatrně a naprosto vědomě, neboť se velmi rychle může proměnit v naprostou bezmoc.

 

Od loňského září pracuješ jako ředitel ZŠ, ZUŠ a MŠ Frýdlant. Na první pohled se to zdá být jasné: “Ředitel je ten, kdo má na chod školy a její směřování zásadní vliv”, je to tak skutečně? Jak to vnímáš?

Ředitel školy zcela jistě svými postoji, chováním ke kolegům, žákům a rodičům a nastavením formálních i neformálních pravidel zásadně ovlivňuje kulturu školy. Také je (nebo by měl být) ve škole tím, kdo udává směr a vytváří vhodné podmínky pro rozvoj celé organizace. Nikdy by ale školu neposunul dále bez dobrého týmu kolegů. Kvalitní školu tvoří dobří učitelé a provozní pracovníci, kteří navzájem spolupracují a sdílejí společné hodnoty. Líbí se mi přirovnání ředitele školy k lodivodovi, který své „námořníky“ zkouší provézt všemi nástrahami neklidných vod současného školství. Tak svoji roli vnímám i já – snažím se kolegy podporovat, nabízet jim pomoc, když potřebují. Důležitá je pro mě otevřená komunikace a důvěra, a to nejen uvnitř školy, ale i ve vztahu k žákům, rodičům a partnerům školy. Na druhou stranu očekávám od kolegů kvalitně odvedenou práci a profesionální vystupování. Zatím se vidím jako lodivod – začátečník, takže je docela dobře možné, že za pár let odpovím na tuto otázku jinak.

 

Kdo má, podle tebe, v systému učitel - žák – rodič největší moc? A proč?

Nikdy jsem o tom vlastně takhle nepřemýšlel. V poslední době to sice může vypadat, že moc mají hlavně rodiče a učitelé jsou nuceni jim často ustupovat, já osobně to ale tak nevnímám. Rodiče jen mají své požadavky, chtějí do aktivit školy vstupovat, často žádají od školy vysvětlení některých kroků. A ať se nám to líbí, nebo ne, mají na to jednoznačně právo.

Myslím, že bychom se na tento pomyslný vztahový trojúhelník neměli prizmatem moci koukat vůbec. Všichni uvedení aktéři vzdělávání by měli být partnery a toto partnerství, lépe řečeno jednotlivé vztahy v jeho rámci, by mělo mít svá určitá pravidla. Vždy by jejich součástí měl být vzájemný respekt, důvěra a slušnost.

S mocí jde ruku v ruce i odpovědnost, na koho padá hlavní podíl odpovědnosti za vzdělání a výchovu současné generace?

Hlavní odpovědnost za výchovu a vzdělávání mají, dle mého názoru, jednoznačně rodiče, neboť mají na dítě od raného dětství největší vliv, formují jeho osobnost, vytvářejí mu podmínky pro jeho rozvoj. Škola je samozřejmě důležitým prvkem a partnerem, nese svůj díl odpovědnosti, ale finální odpovědnost je vždy na rodině. Rodiče se rozhodují, do jaké školy bude dítě chodit, jakou pozornost bude rodina věnovat domácí přípravě dítěte, v jaké oblasti se bude dítě dále rozvíjet apod. Myslím, že by se dnes o tomto tématu mělo ve společnosti daleko více diskutovat, abychom se nedostali do situace, kdy bude škola suplovat základní funkce rodiny.

 

Jací by byli v ideální triádě - žák/učitel/rodič - její aktéři?

Žák, který se chce učit novým věcem, nebojí se slušně vyjádřit a obhájit svůj názor.

Učitel, který dokáže žáka zaujmout a probudit v něm zájem o učení, rozvíjí jeho dovednosti, buduje žákův pozitivní vztah ke škole.

Rodič, který podporuje své dítě v jeho všestranném rozvoji, zajímá se o něj, spolupracuje se školou, důvěřuje a respektuje ji.

 

Děkuji Ti za rozhovor a přeji nám všem, aby Tvé vize byly v našich školách co nejvíce naplňovány.

Dobroslava Stránská

Dobroslava Stránská

lektorka, konzultantka, koučka, Aperta, s.r.o.

Současné školství i jeho budoucnosti je pro mě velkým tématem. Jednak proto, že skrze svoje děti, jsem jeho součástí. Také proto, že díky své práci mám možnost být s učiteli v kontaktu. Upřímně fandím těm, kteří vidí ve své práci smysl a poslání a ve svých žácích lidi, kteří mohou a budou ovlivňovat naši budoucnost.