Upravit stránku

Jak vnímáš roli lékaře v dnešní době v České republice?

Úpřímně řečeno mě výsledky průzkumu příjemně překvapily. Měl jsem spíše dojem, že v minulosti si lidé lékařů vážili víc. Řekl bych, že přibývá pacientů, kteří se k lékaři chovají jako k jakési servisní instanci, která musí být dostupná okamžitě a která musí hned vyhovět jejich potřebám. Také přibylo případů útočného chování pacientů… Stále se jedná o výraznou menšinu, nárůst je však zřejmý. Předobraz důstojné komunikace a vzájemného respektu mezi pacientem a lékařem tak často bere za své. Proto bych očekával, že výsledek průzkumu bude horší.

 

Proč sis zvolil povolání lékaře? A jaká byla tvoje cesta k této profesi?

Na počátku byly velké ambice mé matky, která prostě chtěla mít syna doktora. Takže mi od raného dětství vštěpovala myšlenku, že být doktorem je v mnoha ohledech báječné. Zdůrazňovala hlavně to, že se lékaři mají dobře a že si jich lidé váží. V rodině jsem neměl v tomto smyslu žádnou inspiraci, široko daleko žádný lékař nebyl. Myšlenkou, že se stanu lékařem, jsem však byl evidentně naočkován důkladně, protože když se v průběhu školních let rozhodovalo co dál, zvažoval jsem toto povolání vždy na prvním místě. V zásadě i na přijímačky na medicínu jsem šel, aniž bych pořádně věděl, o čem ta profese je. Na fakultě mě to však chytlo a poznal jsem, že by mě to mohlo bavit. Pak už to šlo samo.

 

Jaká jsou specifika tvého medicínského oboru, neurochirurgie?

 

Zabývám se neurochirurgií, což je samo o sobě vysoce specifické. Operujeme pacienty s postižením nervového systému, u kterých se zjistí chirurgicky odstranitelná příčina jejich obtíží. Operace jsou náročné na přesnost a v současnosti nám pomáhá záplava technických vymožeností, což považuji za hlavní specifikum oboru. Začíná to diagnostikou, kdy z obrazu magnetické rezonance přesně víme, co je příčinou onemocnění pacienta, kde je ta příčina v mozku či v páteři lokalizovaná, a zda ji lze chirurgicky odstranit. Samostatnou kapitolou je technické vybavení v průběhu operace. Dnes většinu operací provádíme pod operačním mikroskopem, využíváme neuronavigaci, abychom se mohli v mozkové tkáni bezpečně pohybovat. Neurologické funkce pacienta hlídají elektrofyziologické metody, kdy nás elektrofyziolog upozorní na hrozící poškození pacienta. A je toho ještě více. Z toho také vyplývá, že každá složitější operace je týmovou záležitostí – kromě lékařů, sester a dalšího zdravotnického personálu, vyžaduje technika někdy i kolegy z jiných oborů.

 

A z pohledu pacientů?


Náš obor je specifický hlavně v oblasti mozkové operativy. Pohybujeme se ve strukturách mozku, které jsou zodpovědné za veškeré projevy osobnosti člověka. Za jeho schopnost vnímat okolní svět a stejně tak za reakce na zevní a vnitřní podněty. Operování v mozku může vést ke změně chování pacienta, k deficitu neurologických funkcí, jeho život už nemusí být jako předtím. Závažná komplikace může vést k výraznému poškození pacienta a v krajním případě až ke smrti mozku. A smrt mozku rovná se smrti člověka. Proto je neurochirurgie náročný obor.

Operování v mozku může vést ke změně chování pacienta...

Slovo MOC má různá pojetí i emoční zabarvení. Pro někoho je spojeno s touhou, pro jiného s negativním významem a další to má ještě jinak. Jak si definuješ moc?

Slovo moc vnímám jednoduše. Pro mě je to možnost ovládat jiné. Emoční zabarvení tohoto slova je pro mě také vždy stejné. V chování mocných vždy nalézám jistou dávku nadřazenosti, určitou míru podceňování, v krajním případě až opovrhování „ovládanými“ a téměř vždy naznačování, že si mohou dělat, co chtějí. Mocní, tak jak je vnímám já, prostě k těmto vzorcům chování inklinují. Čest výjimkám.

 

Vládneš lidem skrze jejich zdraví, vnímáš to tak? Jsou lékaři mocní? A mají mít nad pacienty moc?

Nejsem si jist, zda ve vztahu lékař-pacient je moc meritum věci. Je to přece jen nastaveno jinak. Pacient přichází s problémem a mojí povinností je tento problém řešit. Navíc je mojí povinností řešit problém na úrovni současných poznatků medicíny, což znamená na sobě pracovat a zlepšovat se. Dále je nade mnou permanentně Damoklův meč, že stačí málo a můžu skončit třeba ve vězení. Samozřejmě pacient vkládá do mých rukou svoji důvěru, své zdraví a často i svůj život. Jenže já s tímto nemůžu nakládat svévolně. Musím postupovat podle určitých regulí a prokazatelně musím udělat vše, abych mu pomohl a abych eliminoval chyby. A v tom vidím značný rozdíl. Nemám dojem, když vidím dnešní mocné, že by byli příliš svázáni povinnostmi a regulemi, nevidím nad nimi ani žádný Damoklův meč. A svévolnost a určitý pocit beztrestnosti z nich přímo vyzařuje.

MUDr. Robert Tomáš, Ph.D.

MUDr. Robert Tomáš, Ph.D.

Neurochirurgické oddělení Nemocnice Na Homolce Praha 46 let, ženatý, dvě děti

studium 1.LF UK v Praze 1991-1997

atestace: všeobecná chirurgie I.stupně v r.2000 neurochirurgie v r.2006 Ph.D. v oboru neurověd v r.2006

 

práce v impaktovaných medicínských časopisech, zahraniční stáže

...což znamená na sobě pracovat a zlepšovat se.

Mění se podle tebe vztah k moci v čase ve společnosti? A u tebe?

Jako tzv. „Husákovo dítě“ jsem byl vychováván ke strachu z mocných. Byl jsem pragmaticky veden k tomu, že nemůžu říkat ani dělat, co chci, protože by to pro mě mohlo mít závažné následky. Mocných té doby jsem se tedy podvědomě obával. Po revoluci se to samozřejmě změnilo, obavy nejsou. Lékařské povolání, obzvláště v dnešní době, kdy je lékařů málo (nyní chybí více než tisíc lékařů v ČR, poznámka redakce), má mimojiné výhodu, že jeho výkon zásadněji nepodléhá společenským změnám. Z pohledu lékaře je celkem jedno, jestli je u kormidla pravice, levice, nebo marťani. Pokud budu dělat svou práci na dobré úrovni, tak mě záměry mocných život nijak zvlášť ovlivňovat nebudou. Jiné by to bylo, pokud bych usiloval o zásadnější kariérní postup – v tomto případě se obecně doporučuje s mocnými vycházet dobře.  

 

Jak je to s mocí či vlivem uvnitř zdravotnického týmu?

 

Pracuji v typickém chirurgickém kolektivu, kde převážnou část osazenstva tvoří stále ještě muži. Tyto týmy se mimojiné vyznačují vysokým podílem alfa samců, takže o soupeření o zajímavé případy, o co největší prostor pro operování apod., není nouze. Jak se toto soupeření projevuje navenek, je různé. Podle mě jsou hlavními faktory autorita primáře a atmosféra uvnitř kolektivu. Stran atmosféry jsem za jednadvacet let lékařské praxe již viděl leccos. Od vyloženě animálních vzorců chování na jedné straně až po kluby džentlmenů, kde soupeření probíhá v tichosti a kde se věci spíše naznačují, než že by byly naplno slyšet a vidět.

 

Jaká je pozice primáře?

 

Z mého pohledu sekundárního lékaře je hlavní motivací většiny chirurgů, kteří se chtějí stát primářem, fakt, že se tímto ujmou veškeré operativy, která je zajímá, a budou o ní rozhodovat. Menším, ale stále významným motivačním faktorem, může být zlepšení společenského postavení vlastní osoby a zvýšení příjmu. Autoritu primářů považuji za zásadní pro vztahy v kolektivu. Pokud je přirozená, což znamená, že je primářem osobnost obecně uznávaná pro své medicínské a operační schopnosti a že má alespoň bazální organizační schopnosti, vztahy v kolektivu se většinou zklidní. Každý si dříve nebo později najde svoji pozici a prostor k práci. Pokud si však primář musí svoji autoritu vynucovat, kolektiv cítí jeho nerozhodnost, vnímá množství jeho slabin a nerespektuje ho, vztahy v týmu nebývají dobré. A to se projeví na chodu oddělení.  

 

Uplatňování moci z jedné strany může vyvolávat v druhých až pasivitu. Setkáváš se s tím, například u pacientů?

Svým způsobem se s tím setkávám u části svých pacientů. Dbám na to, abych vždy pacientovi co nejsrozumitelněji vysvětlil jeho problém a nastínil možnosti léčby. Poté ho nechám vybrat si takovou modalitu, která se mu jeví jako nejlepší. A nabízím mu čas na rozmyšlenou, aby vše dobře zvážil. Přesto se stále setkávám s postojem: „Pane doktore, vy rozhodněte, jak to bude. Vy víte, co bude nejlepší“. Nikdy se do toho nenechám vmanévrovat. Snažím se, aby můj názor byl vždy pro pacienta spíše dobře míněnou radou, než stanoviskem, které musí respektovat. Ale hlavně to cítím tak, že pacient by měl za rozhodnutí, jak budeme léčit, také nést díl odpovědnosti. A s tím mají někteří pacienti problém…

Michal Knězů Mrvka

Michal Knězů Mrvka

lektor, konzultant, kouč, jednatel společnosti Aperta, s.r.o.

Rád hovořím s lékaři, jejichž osobnost umocňuje důležité povolání. Těším se na setkání s nimi v soukromých rozhovorech i při školeních.