Upravit stránku

     Druhý vatikánský koncil svolal papež Jan XXIII. v letech 1962 – 1965. On sám ho nepřežil, ale tímto činem navždy vstoupil do historie. Koncil zcela zásadním způsobem ovlivnil celý církevní zbytek 20. století a ovlivňuje i století 21. A nejen u katolíků.  Myšlenky a výzvy, které na koncilu byly formulovány, zasahují významně i obec „nevěřící“.  Čím byl tak důležitý? Otevřel církev současnosti a potřebám světa kolem.

     A začaly se dít věci. Slovo aggiornamento (zesoučasnění, aktualizace), poprvé vyslovené právě Janem XXIII., se začalo poté mohutným chorálem valit světem i díky velkému charismatu pozdějšího papeže Jana Pavla II. Stálo a stále stojí v pozadí mnoha změn, kterými současná  katolická církev prochází. Díky druhému vatikánskému koncilu se církev v rámci obav o ztrátu moci začala „řízeně“ o moc dělit. Vpustila na své území laiky. „Řízeně“ píši záměrně do  uvozovek, protože řízení je vykonáváno více kontrolou (a to vlastně velmi opatrnou), než nařizováním nového chování.  Mezi církevní dogmatiky a strážce teologických dogmat vtrhlo tisíce a tisíce mladých lidí, které více méně nezajímaly otázky „Co je víra“ či „Tajemství Nejsvětější Trojice“. Mnohem více je pro ně život v pravdě se sebou samými, žitá láska a ekologie, starost o chudé. Duchovní řády jsou dnes zase zajímavější  – mnohem více ty, co mají ve svém poslání sloužit než bádat. A zásadní roli všeho toho pohybu sehrávají nová tzv. společenství a hnutí.  Mezi nimi dominuje letniční hnutí nebo hnutí Focolare se svými kulty Ducha svatého či mariánským kultem.

     Podobným procesem dnes, o nějakých 30 let později, prochází většina humanitních věd a nauk.  Jen je to mnohem rychlejší, živelnější a nebezpečnější díky internetu, byznysu a absenci pevné jednotné nauky.  Psychologii a jí podobným hrozí, že poctivá věda (trpělivost výzkumu, dril teorie a řemeslo dlouhého učení se - třeba psychoterapie) nahradí kopírování několika stále se opakujících dat z Googlu, přitažlivost zážitku a byznys rychlokvaškových soft kurzů koučinku.  Vědce a profesionály v oboru dělalo vždy to, že měli  dlouhou historii získávání vědomostí, zaškolování od zkušenějších, příslušeli k nějaké škole či cechu, patřili k akademii, vědeckému ústavu, nemocnici. To vše mimo jiné sloužilo i k tomu, aby byly korigovány jejich vlastní chyby, nutné omyly na cestě za poznáním. Zkrátka a dobře zajišťuje to i jistou dávku bezpečí pro ty, na něž pak dopadají výsledky z činnosti profesionála.

     Jenže psychologie a její praktikum -  psychoterapie -  se dnes dostaly do stavu ozvěnových komnat, v nichž se hrstky věrných udržují v přesvědčení, jak mají pravdu.  A nad těmi druhými ohrnují nos.   Akademická psychologie – ta učená na našich  univerzitách -  se podobá spíše výuce dějin různých psychologických teorií, k psychologii osobnosti dnes mnohem více než samotná psychologie řekne behaviorální ekonomie, antropologie, filosofie, biologie, neurologie a kvantová fyzika.

     A tradiční psychoterapeutické školy? Přesto, že dávno všechny studie stále dokola opakují, že úspěch psychoterapie není v jejích teoretických východiscích (stejně většinou poměrně sporných) a tudíž, že není jedna úspěšnější než druhá, dokáží se zastánci té či oné školy mezi sebou přít a docela dobře nesnášet. Frekventanti výcviků jsou různými pochybnými pravidly poutáni k jedné škole, a když začnete jinak myslet, hrozí vám, že budete označen za heretika a vyloučen z členství. Navíc postup takovým výcvikem se podobá průchodu pekingským Zakázaným městem. Než se dostanete k vytouženému cíli, procházíte dalšími a dalšími zatěžkávacími zkouškami v podobě stále se zvyšujících nutných hodin teorie, skupinové terapie, supervize, individuální terapie a já nevím čeho všeho ještě. A to všechno stojí pěkný balík peněz, samozřejmě. Zatímco před x lety vám k certifikaci stačilo 30 hodin výcviku, dnes jsou to stovky. A nikdo není schopen věrohodně obhájit (na základě dat, studií, čísel), proč je nutný takový nárůst. A to nemluvím o tom, že velmi často, ti, kteří vás certifikují, žádnou certifikací neprošli – jsou to totiž otcové a matky zakladatelé, které jaksi kdysi neměl, kdo certifikovat.    

      Není se proto, co divit, že do tohoto trochu pavučinami zarostlého světa dnes vtrhli laici, kteří si na TO VŠECHNO přišli sami a svědci vlastních zkušeností. Ve virtuálním, ale i reálném prostoru se to začalo hemžit různými duchovními vůdci, jejichž často jen jediným oprávněním pro hlásání své pravdy je jejich osobní zážitek, dobrý pocit, cesta do Peru nebo Indie, „vlastnění“ dítěte čili stav rodičovství, v lepším případě studium soukromé školy psychologie nebo návštěvy různých dvoudenních kurzů pořádaných jinými nadšenci, kteří procitli jen o několik let dřív.  I oni začínají mít své kulty podobně jako nová katolická hnutí, svoje vůdce a mudrce, nové pravdy, o něž se opírají. Nejsou to pravdy tzv. vědecké a objektivní. Jsou osobní, svědčené vlastní zkušeností. 

     Z psychologie, vzdělání, výchovy a zdraví se stal na všech frontách neskutečný byznys. Slovo neskutečný píši záměrně. Je to často obchod s neskutečnem. Víra a nadšení uzdravuje ve velkém. A nevadí, že k tomu chybí data, srovnávací studie, validní vzorky apod.  K tomu, abyste se stali odborníkem, jsou dnes dvě cesty. Buď se vydáte na strastiplnou, nekonečně dlouhou a často ponižující cestu získávání certifikace nebo titulu, anebo se prostě za odborníka marketingově zdatně prohlásíte. Legální oprávnění stvrzené institucí v tomto oboru nikdo nevyžaduje, pokud se jedná o běžné služby většinové veřejnosti.   Malá, ale vše říkající odbočka: Navštivte jakoukoliv právnickou kancelář a první, co vám padne do oka, je zlatě zarámovaný obrovský diplom univerzity, na které právník absolvoval. Jděte k psychoterapeutovi nebo koučovi, na stěnách budou fota sluníčkové přírody, v knihovně knihy, na skříni bubínek a na poličce šamanská maska. Jistě se najdou výjimky  – je to přeci jen metafora.

     Do románu Nesmrtelnost, který Milan Kundera dopsal v roce 1989!!!, vložil autor esej s názvem Duchaplný spojenec svých hrobníků. Je v ní na několika stránkách literárně popsáno to, o čem dnes píši jako střet a boj starého s novým.

     Možná ale nakonec o boj jít nemusí.  Katolická církev poměrně úspěšně integruje některá laická hnutí, dává jim slušně velký prostor, využívá tak přitažlivosti svědectví a zážitku pro další účely.  Stejně tak některé vysoké školy (spíše zahraniční) se začínají otevírat pro různé semináře a přednášky neakademikům.  A akademikové přicházejí na to, že teorii je třeba přednášet srozumitelně, příkladně (s mnoha příklady z praxe), záživně. Některé terapie se zkracují a některé psychoterapeutické školy umožňují větší volnost.  A naopak mnozí laici se začínají dovzdělávat ve „vědě“, hledají ucelenost a teoretickou ukotvenost.  

     Jak půjde vývoj dál, si asi nikdo netroufne předpovědět. Pestrost a vzájemné obohacování je krásná idea. Dovolím si však vyjádřit něco obav, aby to nakonec nebyla mazanice. Snad je tedy cesta v pevném (nikoli toporném) rozkročení se na svém políčku spojeném s pokorným (nikoli společensky korektním) výhledem k sousedům.

Oldřich Kvasnička

Oldřich Kvasnička

Jednatel Aperta, s.r.o., lektor, konzultant a kouč

Baví mě vymýšlet a s účastníky realizovat zážitkové kurzy soft dovedností, opřené o poctivá data a ověřené informace.